Podobně jste si zorganizovala poslední týdny před světovým šampionátem i loni. Také tehdy jste neodcestovala s ostatními domů a připravovala jste se raději ve vysoké výšce v Ridnaun.
A i tentokrát se odtud vydám rovnou na závěrečnou přípravu na Pokljuku (do dějiště mistrovství světa). Takže budu přesně dva měsíce na cestách.
Pokažený úvod, poté však posun. Češky obsadily ve štafetě desáté místo |
Nebudete postrádat kontakt s vašimi nejbližšími?
Ne ne, přestěhovala jsem se v Anterselvě z hotelu do apartmánu a moje rodina sem zajede za mnou, abych si aspoň na chvíli připadala jako doma.
Takové řešení přípravy byl váš nápad? Nebo vám ho poradili trenéři?
Vymyslela jsem to sama. Držela jsem se modelu, který se nám osvědčil už loni. Akorát že letos je mnohem komplikovanější se kamkoliv dostat.
I v Anterselvě jsou uzavřené hotely?
Jsou, ale také proto, abych se vyhnula co největšímu počtu kontaktů, povedlo se mi tu zamluvit apartmán. Přede mnou v něm bydleli italští servismani, paní domácí by tedy mohla být nakloněná biatlonu, bude to fajn.
Nebudete si v areálu připadat až příliš osamocená?
Zbytek týmu odjel domů a Evka Puskarčíková do výšky do Livigna. Ale po poháru tady zůstali Švédové, Američani a nejspíš ještě některé další týmy, nebudu tu opuštěná.
Přestože jste říkala, že s vysokou nadmořskou výškou většinou nejste kamarádkou, při nedělní štafetě se zdálo, že vás příliš nelimituje.
Vypadalo to tak. Nevím, jestli se během mé dlouhé sportovní kariéry něco změnilo, ale když si vzpomenu na juniorská léta, byly pro mě závody ve výšce pokaždé problém. V posledních dvou letech jsem sama sebou překvapená, jak je zvládám, i když třetí den bývá vždy kritický. Každopádně moje dlouhodobá hladina hemoglobinu je na spodní hranici průměru populace, takže ve výšce se nemám moc o co opřít. Ale štafeta mi docela sedla, z čehož jsem byla docela překvapená, vždyť ta výška tu sejmula dost jiných lidí.
Pocítila jste úlevu, když jste teprve potřetí v životě zvládla štafetu bez trestného kola? Bývaly pro vás v posledních letech velkou psychickou zátěží.
Doufám, že tou mojí cestou zase šlapu nahoru. Já už těch pádů zažila moc. Dolů to jde vždycky strašně rychle a nahoru strašně pomalu, přitom já tím letos dokázala v podstatě promrhat půlku sezony. Proto jsem ráda, že jsem svěťák v Anterselvě završila s dobrým pocitem před mistrovstvím světa. Dodalo mi to zdravé nadšení a chtění pro biatlon.
PROGRAM A VÝSLEDKY: Přehled závodů Světového poháru v biatlonové sezoně 2020/21 |
Po nepovedeném čtvrtečním vytrvalostním závodě jste právě takový pocit určitě moc potřebovala, že?
To jo, ten se mi nepodařil, pokazila jsem ho hned na začátku. Udělala jsem stejnou chybu jako při dlouhém závodě v Anterselvě i před rokem, našla jsem to ve svých zápiscích. Celá první položka byla hrozně nahoře. Tady, když přijedete na střelnici, jste zahlcení, rány předýchnete a máte je tím pádem nahoře. Před štafetou jsme proto byli na nástřelu obezřetní, nastřelovala jsem hodně dlouho, abychom si ověřili, že jsem ve středu terče. A ty rány byly pak dobré.
Máte pocit, že jste ještě něco udělala jinak, a proto jste štafetu na střelnici tentokrát zvládla? Řada kvalitních závodnic se při ní trápila, například Elvira Öbergová šla na tři kola.
Vlastně nevím, co jsem na střelnici udělala. Ale takové pocity mám nejraději, když opouštím střelnici a vím, že jsem tam sice byla, ale zároveň úplně přesně nevím, co se tam vlastně dělo. To je totiž důkaz, že člověk má čistou hlavu a nad ničím při střelbě nepřemýšlí.
Totéž jste vykládala po povedené stojce při vašem bronzovém sprintu na loňském mistrovství světa.
Já vím, že takhle to u mě funguje, že jakmile na položce nejsem myslí, zvládnu to. Ale nějakou speciální přípravu na štafetu jsem jinak nedělala. Čekat na čtvrtý úsek je vždycky o trochu delší, tak jsem si v buňce četla biatlonový magazín IBU. Byla jsem relativně klidná. Doufám, že se mi začíná vracet dlouhodobější práce, kterou se snažím udělat jak při střelbě, tak v mé hlavě.
V posledním kole jste potom jela ve skupině závodnic na 7. až 10. místě a sedmá příčka byla velmi blízko.
A té koncovky je strašná škoda. V první půlce posledního kola jsem se ještě docela trápila a říkala si: Na to nemám, nezvládnu s nimi jet. Ale potom jsem se na louce vzpamatovala, docvakla si je a viděla naději, že to dobře dopadne. Finiš a sprint bývaly v juniorských letech mojí silnou stránkou, i když už dlouho jsem nesprintovala tak, abych musela hodit do cíle celé tělo. Boj o 7. místo se nakonec nepovedl, ale nebylo to kvůli cílové rovince.
Kvůli čemu tedy?
V televizi ten moment prý nebyl vidět. Když jsme přijížděly zpod mostu na stadion, byla jsem skoro na stejné úrovni jako Ukrajinka Pidhrušná hned za Švédkou Öbergovou a věděla jsem, že v těch místech je jediná možnost ještě někoho předjet, protože jak potom na stadionu dvakrát zatáčíme doprava, už tam šance není.
Takže jste zaútočila?
Chtěla jsem to naprat tak, abych se dostala na první místo ve skupince. Najela jsem zleva, abych se vyhnula jakémukoliv konfliktu a s nikým se nesrazila. Věřila jsem si, že to zvládnu. Jenže když už jsem byla lehce za Ukrajinkou, ona uhnula doleva a přišlápla mi lyže. Začala jsem nadávat a skoro jsem zastavila, navíc jsem přibrzdila i Švýcarku Häckiovou. Rozjížděla jsem se pak znovu v podstatě z nuly. Ještě jsem to v cílové rovince zkusila, ale už to nešlo. Až později jsem se o Ukrajince dozvěděla, že ve finiši má ze startovního pole snad úplně nejhorší pověst a je schopná šlapat, kde může.
Markéta Davidová a Jessica Jislová po štafetě zmínily, že za dnešní výkon byste si zasloužily i lepší než 10. místo, ale že je přinejmenším dobrou motivací před mistrovstvím světa.
V tom se s holkama shoduju, protože náš výkon byl hodně slušný. Samozřejmě, v minulosti býval můj úsek nejslabší a měla jsem na něm velké rezervy, ale snažila jsem se tu udělat maximum a posunout náš výkon nejdál, co jsem jen mohla. Nějakou čokoládovou medaili by nám za něj mohli dát. (směje se)
Na úseku jste byla druhá nejrychlejší, těsně za Hannou Öbergovou. Až za vámi figurovaly ve statistice Wiererová, Simonová, Röiselandová, Preussová, velká jména.
To mě potěšilo. Nechala jsem na trati všechno a vyčerpala se ze všech svých sil. Ještě teď to cítím v nohách i v hlavě, že jsem pěkně vyřízená.
Takže si dopřejete den bez biatlonu?
Jeden. V pondělí budu prát a provozovat domácí práce.
Váš kouč Egil Gjelland říkal, že důležité je teď pro vás střílet a střílet. Jak si na zdejší střelnici tréninky domluvíte?
Pomohl mi Michal Šlesingr, který tu má kontakty. Poslal mi zprávu: Máš to zařízený, ráno v 9 tam budeš, správce střelnice o tobě ví. Tak se do toho pustím. A snad se tu někdy podívám i do hor a ve zdejším krásném prostředí si trochu odpočinu.
Doufáte tedy, že se vrací modrá obloha, která jindy bývala pro Anterselvu typická?
Pravda, na Anterselvu není předpověď zrovna ideální. I když jsem se šla před štafetou rozjíždět a na trati byla mlha, říkala jsem si: Co se děje? Vždyť tady má být krásně.
