Ve čtvrtek mu po rozběhu krvácely obě paty, pokopané od soupeřů. S tou pravou, pořádně bolavou, se navíc pere už hezkých pár týdnů. Včera si ale pustil film Nezlomní a z něj si zapamatoval hlášku: „Co je chvíle bolesti vůči doživotní slávě.“
A tak si zase vzal na semifinále prášky proti bolesti a utíkal. A jak utíkal!
Tomu běhu říkal „můj životní závod“. Jistě, vlastní už medaile z halových šampionátů Evropy i světa, byl pod otevřeným nebem ve finále evropských mistrovství, jenže na světovém fóru dosud nikdy. Loni na olympiádě v Riu exceloval v rozběhu, jenže pak bylo v semifinále všechno špatně.
„To velké světové finále mi v kariéře prostě chybí,“ stále připomínal.
A Jakub Holuša ho chtěl. Strašně moc ho chtěl.
Nepřipadal si tentokrát v semifinále až tak volně jako v rozběhu, však se také běželo rychleji. Chvílemi si pomyslel: To je ale úprk. Už na posledních 700 metrech do toho ostatní začali pořádně šlapat. „Říkal jsem si: Musím to držet. A před posledním kolem jsem se pobízel: Vydrž to a jsi ve finále.“
Což se snadno řekne, hůř provádí. Ale Holuša si vše hlídal. Na třístovce před cílem si byl jist: Bude to dobré, pořád ještě můžu stupňovat finiš, síly na to mám. Když ho zavřel Maročan Elkaam, modlil se: Ať mi trošku uhne.
„Nakonec jsem ho rukou malinko popostrčil a podběhl.“
Když už se do toho pustil, nebyl potom k zastavení. Podběhl nakonec úplně všechny, i Keňana Cheruiyota.
„Kuba se zdravě naštval, to se mi líbí,“ glosoval dění na dráze Holušův manažer Alfonz Juck.
„Jak mi všichni ti lidé na stadionu fandili, nedalo mi to,“ vyprávěl český mílař. „Možná jsem se hnal takhle moc dopředu až zbytečně, ale já věřím, že si do nedělního finále odpočinu.“
V nejrychlejším čase večera 3:38,05 vítězně proťal cíl druhého semifinále a zapumpoval si zaťatou pěstí. „Ten je tak rozjetej, že nebude k zastavení a proběhne i mixzónou mezi novináři,“ vtipkoval Juck.
JE TO TAM. Jakub Holuša slaví životní postup do finále patnáctistovky na mistrovství světa.
Ale Holuša si vychutnával svoji velkou radost. Je ve finále, mezi dvanácti nejlepšími mílaři planety. Konečně.
„Musím k finále přistoupit tak, že se takový závod v mé kariéře třeba už nikdy nemusí opakovat, i když bych si to samozřejmě přál. Zkoncentruji se a půjdu do toho s tím, že mohu udělat jakýkoliv výsledek. Budou tam tři Keňané, uvidíme, co vymyslí. Když jste aktivní v mysli, všechno je možné.“
Nikdy v životě neabsolvoval tříkolový závod na 1500 metrů. Až teď.
„Bude to makačka, protože tělo už ty tři kola samozřejmě pocítí. Ale já mám natrénováno a měl bych na to pořád mít. V semifinále ještě byla rezerva, nešel jsem ho úplně na krev.“
V noci na sobotu se pokusí dobře vyspat, což se mu po rozběhu nepovedlo. Potom bude co nejvíc odpočívat. „Přece jen to bylo náročné, dva závody za 24 hodin. Nohy už jsem měl dneska trochu zalitý. Ale zaběhat si v sobotu půjdu, protože kdybych se moc rozvolnil, nohy by se rozležely a bylo by to pak horší.“
Může jen odhadovat, jakým stylem se finále poběží.
„Existuje sto plus jedna možností. Těžko říct. Může to být pochod za 3:50, nebo se může běžet za 3:34.“
JE TO TAM. Jakub Holuša slaví životní postup do finále patnáctistovky na mistrovství světa.
Nebyl si bezprostředně po semifinále jist, kdo byl před ním posledním Čechem ve finále patnástistovky na mistrovství světa.
„Kubista v roce 1983? A pak až já? No to je pěkný,“ povídal, když se to dozvěděl. „Toho si vážím hodně. Jsem český rekordman, tak jsem si přál, abych byl i ve finále mistrovství světa. Myslím si, že si to s trenérem Sequentem zasloužíme za vše, co tomu dáváme, jak makám a kolik dní strávíme na soustředěních. Je to odměna doslova za všechno, i za tenhle rok, který zatím pro mě nebyl moc povedený. Asi to tak mělo být.“
Do hlasu se mu dralo dojetí, když hovořil.
„Jo, jsem trochu dojatý,“ nezastíral.
V dětství byl Holuša fotbalistou a také orientačním běžcem, než se naplno upsal a později doslova propadl atletice.
Devětadvacetiletý muž s duší sportovního perfekcionisty je přesvědčen, že svému sportu musí dávat vždy sto procent, pokud chce dosáhnout na úspěchy.
V Praze při halovém evropském šampionátu 2015 jeho titulu aplaudovala zaplněná O2 Arena. Už o tři roky dříve si z Istanbulu vezl světové halové stříbro a loni z Portlandu znovu.
Zažil však i mnohem horší chvíle. Na venkovním evropském mistrovství v Curychu 2014 zkolaboval, odešly mu ledviny. V Amsterdamu 2016 ho diskvalifikovali. Letos se v hale trápil, zraněný a zklamaný.
Ale pokaždé se zase zvedl a bojoval.
„Člověk, který to umí, se ze dna dovede odrazit ještě výš, než byl kdy předtím. Nevím, asi jsem taková povaha. Já nejsem vůbec svatej, ale jsem docela inteligentní člověk na to, abych si některé věci uvědomil. Taky si dokážu srovnat v hlavě, co chci. Důležité je, že pořád mám v hlavě vizi. Pořád si myslím, že jsem ještě neukázal, co ve mně je a na co mám. Víte, mě to běhání neskutečně baví, je to můj život. Což je důležité. Žádného metru, který uběhnu, nelituju. Já běháním žiju.“
Znělo to jako vyznání, upřímné a lidské. Holušovo vyznání lásky ke svému sportu v okamžiku velkého úspěchu.
Potom se ještě jednou vrátil ke kolapsu ̈na evropském šampionátu v Curychu.
„Ten už si nepřipomínám, nevracím se k němu,“ vyprávěl. „Vynahradím si to vše v neděli. Kolem nás se dějou daleko horší věci, tohle jsou proti tomu banality. Je to sport, taková věc zamrzí, jistě. Ale myslím si, že to pořád není nic proti tomu, když je někdo vážně nemocný a už mu nejde pomoci.“
