Už jen osm dnů. Atletický šampionát v Pekingu začne příští sobotu a v ten den do něj vstoupí také oni, dvaatřicetiletý Michal Balner a o pět let mladší Jan Kudlička. Tyčkaři, kteří se konečně chtějí na velké akci společně probít do finále. Na třetí pokus.
Mohli byste představit jeden druhého?
Balner: Já jsem starší, tak se toho ujmu. Honza je výborný sportovec, sebevědomý, stabilně skáče vysoko, což je vždycky dobré. Je to chytrý a taky atraktivní fešák, navíc jsme oba z Opavy a dobře se známe. A loni přivezl dvě bronzové medaile – z halového světa v Sopotech a letní Evropy v Curychu.
Kudlička: Michal je český rekordman, v červnu skočil v Baku 582 centimetrů. Když jsem jako žáček začínal skákat, on už létal přes pět metrů, na což jsem s tehdejším osobákem 280 koukal hodně zespodu.
Jak dlouho už si pamatujete data, kdy se v Pekingu bude skákat kvalifikace a kdy finále?
Balner: Zhruba měsíc. Kvalifikace je 22. srpna, finále o dva dny později. Hlavně do něj postoupit.
Kudlička: Zajímavé pro nás je, že kvalifikace nebude ráno, ale večer, což nebývá zvykem. Poslední večerní kvalifikace byla v roce 2008 na olympiádě – taky v Pekingu.
Vadí vám, že je šampionát tak daleko?
Balner: Nevadí, cestujeme celou sezonu. Pro Honzu je Peking navíc návratem na známá místa, závodil tam už v roce 2006 na mistrovství světa juniorů a dva roky nato na zmíněné olympiádě. V obou případech byl ve finále.
Kudlička: Nevadí mi to, je to změna. Loňská Evropa byla v Curychu, což bylo v pohodě. Ale tím, že letíme do Číny relativně brzo, se během pobytu semkneme a týmovější duch bude silnější.
Máte rádi čínská jídla?
Balner: Není to zrovna můj jídelníček, čínu si dám tak jednou za měsíc. Nemám s tím ale problém, určitě něco ochutnám i v Pekingu.
Kudlička: Přiznám se, že na čínu jsem v Česku docela opatrný, protože naše evropské zažívání není těm pokrmům úplně uzpůsobeno. Budu si tedy dávat pozor i v Pekingu, aby se něco nestalo.
Jste tréninkoví kolegové, ale přesto – panuje mezi vámi nějaká rivalita?
Balner: Jsme kamarádi, bydlíme spolu na soustředěních. V závodě samozřejmě soupeříme, jsme dva kohouti na bojišti, ale výkony si navzájem přejeme a podporujeme se.
Kudlička: Když rivalita, tak zdravá, na závodech je soupeřem každý každému a oba chceme skočit co nejvíc. Ale i tam se snažíme si pomoct třeba s odhadem větru. Na tréninku je to naopak úplně v pohodě, jedeme dlouhá léta spolu.
Michale, pořád platí sázka, že když se probojujete na olympiádu do Ria, tak vám kolega koupí basu šampaňského?
Balner: Určitě platí. Věřím, že po rekordu mám dobře našlápnuto.
Kudlička: Platí ale i v opačném gardu – Michal koupí basu šampaňského mně, pokud do Ria nepojede. Je to dobrý hec, že?
Chtěli byste mít nějakou vlastnost, která je pro vašeho kolegu typická?
Balner: Nejspíš bych bral něco z Honzovy rychlosti a dravosti. A snad i jeho hlavu. Ne že bych byl nervní, ale hodně na to myslím a stresové hormony často vystříkám už před závodem.
Kudlička: Chtěl bych umět Michalovu techniku skákání, tu má lepší. Myslím, že kdybych skloubil svoji náběhovou rychlost s jeho technikou, tak by moje výkony začínaly sudým číslem. Máme dobré i špatné vlastnosti.
Které jsou ty špatné?
Balner: Mám svoji hlavu, někdy třeba neposlouchám trenéra Boleslava Pateru, tak jak by chtěl. Jsem přesvědčený o své pravdě. Ale nevím, jestli je to úplně špatná vlastnost.
Kudlička: Nedochvilnost, pokud jde o docházku na trénink, ta je vlastní nám oběma. Zpoždění o dvacet minut je standard. I když se snažíme chodit včas.
Nejlepších výsledků jste dosáhli až v poslední době. Vy jste, Honzo, loni získal dva zmíněné bronzy a vy, Michale, jste nedávno překonal dvanáct let starý český rekord. Změnily tyto úspěchy něco ve vašem životě?
Balner: Mají o mě větší zájem média. A po delší době mi ten rekord přivál sponzora, firmu vyrábějící vybavení. Už si ho nemusím kupovat, což je dobré pro každého sportovce.
Kudlička: Nemyslím, že by se něco změnilo. Jen jsem, doufám, přišel na to, jak tu medaili získat. Beru to jako velkou zkušenost. Myslím, že nejtěžší je získat první medaili.
Pak už to jde samo?
Kudlička: To ne, ale člověk to má potom nastavené v hlavě jinak.
Michal Balner
Jste nejlepšími českými tyčkaři současnosti. Vítáte, že je pozornost upřena i na toho druhého?
Balner: Jako že se tlak rozmělňuje? Tak to neberu. Jsem rád, že oba skáčeme vysoko, a tudíž je o nás zájem.
Kudlička: Určitě, i to mě motivuje k tomu, abych skočil co nejvíc.
Tyčka je zrádná disciplína, ani jeden z vás se nevyhnul zraněním. Kdy vám bylo nejhůř?
Balner: Já začal nahlížet do světové špičky v roce 2010. Skákal jsem vysoko, měl životní formu a stouplo mi sebevědomí. V Doněcku jsem v únoru 2011 po 571 centimetrech útočil na český rekord. Věděl jsem, že ho skočím, ale praskla mi tyčka a zranil jsem si ruku. Z největšího nadšení jsem klesl na dno. Stálo mě to tři roky – po takovém pádu máte strach, skákal jsem nejvíc 565, přestal jsem být zajímavý. Letos jsem to konečně dokázal prodat.
Kudlička: Nejhůř mi bylo letos na halovém mistrovství Evropy v O2 areně. Předtím jsem si poranil patu a nemohl trénovat, bylo to takové zoufalství. Zkušeností jsem měl dost, ale fyzický fond pokulhával, přesto z toho nakonec bylo finále. Velká zkušenost.
Jak byste odhadli vyhlídky toho druhého v Pekingu?
Balner: Doufám, že se Honza probojuje do finále a urve co nejlepší výsledek.
Kudlička: Michal bude chtít prolomit šňůru kvalifikačních nezdarů a dostat se do finále. Mělo by mu to vyjít, je do osmého místa ve světových tabulkách.
Potřetí budete závodit oba na stejné vrcholné akci, po mistrovstvích Evropy v Barceloně 2010 a Curychu 2014. Zatím se ale nestalo, že byste oba postoupili do finále. Takže do třetice všeho dobrého?
Kudlička: Strašně rád bych si zaskákal finále ve dvou, to by bylo super.
Balner: Doufám, že to vyjde. Letos už mám nastavenou hlavu jinak než třeba loni v Curychu. Přitom po něm jsem zase skákal vysoko. Loni jsme netrefili, co jsme měli.