První pokus vypadal skoro beznadějně. Druhý už byl o něco lepší. A když se při třetím přenesla přes laťku ve dvoumetrové výšce, Blanka Vlašičová se rozplakala štěstím. "Nemám problém brečet, to už asi víte," usmívala se emotivní Chorvatka, dvojnásobná mistryně světa a stříbrná z olympijských her v Pekingu. "Ale tohle bylo něco speciálního, bylo opravdu nemožné zůstat v klidu. Pořád tomu nevěřím!"
Před závodem jste říkala, že si chcete mítink Praha Indoor hlavně užít. Takový výsledek jste asi nečekala, že?
Vůbec! Jen jsem si říkala: zkusím si prostě dobře zaskákat. V tréninku jsem překonala jen metr devadesát, fakt jsem od sebe nic neočekávala.
Co jste změnila při posledním pokusu na dvou metrech?
Po prvních dvou jsem si řekla, že musím zpomalit. Předtím jsem běžela moc rychle, teď jsem se zklidnila a najednou jsem věděla, že při téhle rychlosti to můžu dokázat. Povedlo se a pořád mi to přijde neuvěřitelné.
NAD LAŤKOU. Chorvatská výškařka Blanka Vlašičová na halovém mítinku v Praze.
Dá se tedy říct, že teď jste zpátky v top formě?
Ještě to samozřejmě chce čas. Vím, že budu potřebovat víc závodů i víc tréninků, ale cítím se bezvadně.
Takže se nebojíte toho, že před halovým mistrovstvím světa v Sopotech jste se zařadila mezi favoritky?
Musím si ještě v hlavě zpracovat, co se to vlastně stalo. Pořád jsem z toho trochu mimo. Doteď jsem pro mistrovství byla absolutní outsider, ale když skočím dva metry, jsem najednou mezi favoritkami, to je fakt. Bude to výzva a těch já se nebojím.
Povedlo se vám překonat zdravotní problémy, které vás trápily skoro tři roky. Navíc ani psychicky jste na tom nebyla dobře. V čem byl největší problém?
Pořád jsem se ohlížela do minulosti. Snažila jsem se najít tu Blanku, která dřív vítězila. Ale pochopila jsem, že to nejde. Život se mění a nemůžete se pořád vracet ke vzpomínkám. Jsou fajn, na chvíli vás rozveselí, ale nejdou zopakovat. Musíte koukat jen dopředu a myslet na to, co přijde.
Takže jste se nechodila dívat na medaile, kterých máte doma pěknou sbírku?
Problém je, že já nevím, kde ty medaile mám! Asi tuším, kde mám zlata z mistrovství světa v Berlíně a Ósace. Našla bych i zlato z mistrovství Evropy v Barceloně. Ty zbylé medaile jsou někde doma, jen je nějak nemůžu najít. Ale mám je tady (ukáže na hlavu) a tady (na srdce). To je nejdůležitější.
SPOKOJENÁ. Chorvatská výškařka Blanka Vlašičová na halovém mítinku v Praze.
Co tedy bylo základem pro to, abyste se mohla vrátit k závodění?
Určitě dobrý lékařský tým. Ale to ještě není všechno. Když se vrátíte, sice už necítíte bolest, ale nemůžete být hned tam, kde předtím. Chce to trénink, trpělivost.
Nepochybovala jste někdy?
Že se vrátím? Ne. Nikdy, opravdu. Věděla jsem, že ten den přijde, protože jsem našla víru. Ať se stane cokoli, vím, že Bůh mě miluje. Jemu je úplně jedno, jestli skočím metr devadesát nebo dva metry deset. Jakmile jsem si tohle uvědomila, věděla jsem, že budu O. K.
Kdy jste si to uvědomila?
No, nebylo to tak, že bych chodila po domě a najednou to přišlo (smích). Trvalo to delší dobu, ale pak mi došlo, že na něco takového jsem čekala celý život. Všechno začalo dávat smysl.
