"Byl jsem hodně zklamaný. Říkali mi, že je to jen deset centimetrů, ale já jsem počítal s postupem do finále a tam s bojem o přední příčky. Navíc pak medaile nebyly nijak vysoko, takže toho docela lituju," vypráví 26letý atlet oddílu VSK Univerzita Brno, který následně skončil dvacátý mezi koulaři.
Devět centimetrů, které vám chyběly, jsou v disku hodně malá vzdálenost, že?
Jistě, navíc finále pak může být o něčem úplně jiném, protože v kvalifikaci jsou větší nervy. Teď v ní nikdo nehodil přímý postup, ale ve finále už se všichni rozházeli a bylo to lepší. Tak je to vždycky, kvalifikace je na nervy horší než finále.
Jak nervy ovlivňují výkon diskaře? Přemýšlí moc o jiných věcech, než by měl?
Jde o to, aby člověk šel do kruhu s tím, že jde házet, a nepřemýšlel nad tím, jak má házet. Měl by tam jít jakoby bez myšlenek a přitom vědět, co má dělat.
Vám se to nepovedlo?
Byl jsem trochu roztřepaný, protože při rozcvičování jsem jeden hod zkazil a pak jde člověk do kruhu se strachem, aby závodní hod nezkazil znovu. Napoprvé jsem hodil takovou mrchu, ale stejně docela letěla, tak jsem si říkal, že když nebudu blbnout, tak by to mělo jít. Druhým pokusem jsem hodil 62,29, což byl můj nejdelší hod, do kterého jsem dal polovinu energie. Do toho třetího jsem pak šel ve stylu buď, anebo. A bylo to anebo.
Jak potom vypadal váš večer?
Nijak, protože jsem si říkal, že ještě nějak musím zvládnout tu kouli. Takže jsem si dal jedno pivo a šel jsem spát. Navíc jsem byl na pokoji s Jardou Bábou, který měl následující den kvalifikaci.
Bába pak skončil těsně za medailí, to jste tedy byli pokoj smolařů...
Já jsem na tom ale byl hůř, protože čtvrté místo z mistrovství světa je pořád perfektní. Já jsem měl o hodně navíc, u něho chyběl jeden čistý skok a bylo to.
Říká se, že na mistrovství světa by se každý měl přiblížit k osobnímu, nebo aspoň sezonnímu rekordu. Co je potřeba k tomu, aby se to skutečně povedlo?
Hlavně je potřeba psychická pohoda a já jsem se cítil hodně unavený. Jsem zvědavý, jak to teď bude vypadat při závodech v Německu, kde si myslím, že by to mohlo být lepší. My jsme hodně trénovali, já byl čtyři týdny na soustředění a myslím si, že se tělo nestihlo dostat do potřebné superkoncentrace . A kromě toho je potřeba se na závod hodně těšit.
Vy jste se netěšil?
Ne, že bych se netěšil, ale měl jsem z toho házení trošku strach. Poslední dva tréninky nebyly úplně dobré a to vás zrovna neuklidní.
Zmínil jste, že ve finále medaile nevisely úplně vysoko, jak jste v něm mohl skončit vy?
Stačilo hodit 64 nebo 65 metrů a bylo by to na čtvrté místo, to by nemusel být problém. Ale i když je natrénováno, nejdůležitější při závodě je hlava. Ta je hlavní tahoun na bránu. Když má člověk trošku pochybnosti, tak to není dobré.
Jak jste na tom s vrhem koulí? Prý si jdete hodit jednou týdně a pak jste dvacátý na světě...
Je to tak, navíc jsem s tím před světem skoro neházel, protože se nedá připravit vrcholně na dvě disciplíny. Sprinter může zvládnout stovku a dvoustovku, ale já házím kouli sunem a disk otočkou, což jsou dvě úplně odlišné techniky. Navíc na disk se připravuje jinak, tam musí být člověk uvolněnější, což v kouli není úplně ono.
Jak jste se vůbec ke kombinaci disk – koule dostal?
Původně jsem byl koulař, diskem házím až od roku 2007. Na mistrovství Evropy třiadvacítek jsem tehdy odjížděl s tím, že uspěju ve finále v kouli a dám si doplňkově disk, ale nakonec jsem v kouli skončil sedmý a v disku jsem získal stříbro. Od té doby trénuju disk, kouli popohazuju hlavně v hale nebo když je potřeba například v soutěži družstev.
A to vám stačí trénink jednou týdně?
Mám zafixované určité věci, ze kterých těžím, a v rámci odhodu to stačí. Já tu kouli vidím jako technicky jednodušší, nemusím nad ní tolik přemýšlet.
Dá se obě disciplíny kombinovat na vrcholné úrovni, jako to dělal například John Godina?
Ono se to dá, ale není nikdo, kdo by získal dvě medaile z jednoho šampionátu. Navíc to vždycky kombinovali koulaři otočkáři, kteří pak naučenou otočku akorát aplikovali ve větším diskařském kruhu. Ale když je někdo diskař, tak se koulařské otočce těžko přizpůsobuje, protože kruh je menší. Já jsem to zkoušel a dopadlo to tak, že jsem si zranil koleno.
Nyní je vám 26 let. Jaký je vlastně ideální věk diskaře?
Pro mě by to teprve teď mělo začít být zajímavé.
To znamená, že byste mohl proniknout do absolutní špičky a vozit medaile?
Doufám, že jo. Letos už to bylo dobré, ale bohužel se mi podruhé za sebou vůbec nepodařilo udělat závěr sezony. Vyladění na hlavní akci musím kompletně změnit, protože to nefunguje, vždycky přijedu unavený. A když dřete deset měsíců v roce na to, abyste v den D a hodinu H předvedl výkon, a pak to zkazíte, tak je vám to docela líto. Musím se připravit tak, aby se to neopakovalo. Doufám, že už příští rok se to zlomí.
Jak si představujete svůj osobní rekord, který teď činí 66 metrů?
Já doufám, že jednou bude začínat sedmičkou (smích).
Je reálné se za tuhle metu dostat?
Je to určitě hodně těžké. Když si vezmete český rekord Imricha Bugára 71,26, tak je to desátý nejlepší výkon v historii. To znamená, že hodit 71 metrů umělo hodně málo lidí a těch 70 metrů je pořád daleko.
Světové rekordy v disku i kouli jsou staré přes dvacet let. Máte vysvětlení, proč jsou stále nepřekonatelné?
Já to asi můžu říct otevřeně: světový rekordman v kouli Randy Barnes byl dvakrát chycený za doping, takže můžeme říct, v čem to asi bude. Člověk nemůže obviňovat někoho, koho nikdy nechytli, ale když někoho chytli dvakrát, tak ten svěťák asi nebyl úplně načisto.
Rekordmana v disku Jürgena Schulta však nechytili.
V té době to bylo jiné. Spousta světových rekordů je takových, že už je nikdo nepřekoná, a já si myslím, že to platí i pro rekord v kouli a možná i v disku. Třeba Virgilijus Alekna byl mimořádný talent a měl velkou šanci rekord překonat, ale taky to nedokázal. A nevím, kdo jiný by mohl. Ten rekord prostě leží někde jinde.
