Tehdy to znělo divně.
Dnes je z toho realita.
Češi si pod Ginzburgovým vedením o letní hry zahráli kvalifikaci v létě 2016, příští červenec se poperou o Tokio. Olympijskou kvalifikaci už mají jistou díky tomu, že na světovém šampionátu postoupili ze skupiny - a může být ještě líp!
„Přál bych si, aby tyto chvíle nikdy neskončily,“ líčil pohnutě 55letý rodák z Tel Avivu poté, co Češi v klíčovém duelu porazili Turecko 91:76. Senzačně. A zaslouženě.
Doufal v to málokdo, Ginzburg však ano. Věří od začátku.
Angažmá v zemi, kterou si zamiloval, bral od samého startu tak ambiciózně, jak jen to šlo.
„Možná toho někdy očekávám až moc. Ale beru to tak, že limity neexistují,“ popisoval v Šanghaji. „Hráči to teď ostatně potvrzují. Jen v tom pokračujme!“
Když Ginzburg před Tureckem tvrdil, že se zraněným Janem Veselým v kádru by jeho tým byl favoritem, mohlo se to znovu zdát jako další basketbalové rouhání. Pak Češi silného soka i bez nejužitečnějšího muže Euroligy rozebrali.
Tiše hovořící muž s oblibou v suchém humoru ví, o čem mluví. „Po každé velké výhře si říkám, že to musela být ta největší,“ mrkne. „Teď je tu tahle. Klobouk dolů před hráči, před celým realizačním týmem. Před všemi, co se na tom podíleli.“
Rveme se jako lvi
Ginzburg není solitér, zároveň může být hlavním koučem vždy jen jeden. Že by z této pozice mohl dohlížet na úspěchy, naznačilo sedmé místo na mistrovství Evropy 2015, nové národní maximum. Teď se Češi poprvé propracovali mezi světovou elitu. A jsou v nejlepší šestnáctce.
MS basketbalistů v ČíněZpravodajství, komentáře, program a výsledky, reportáže od našeho zpravodaje |
„Jednak se hráči zlepšují individuálně - a taky se za ty roky hodně rozvinula týmová chemie,“ líčí. „Plus máme obrovské srdce. I když jdou takoví Pavel Pumprla nebo Martin Kříž z lavičky na hřiště byť jen na jedinou minutu, dají do toho úplně všechno. Takhle se hraje basketbal, takhle se hraje pro vaši zemi. Díky tomu jsme dobrý tým.“
A v kompletním složení dokonce ještě něco víc. „Pokud máme Jana Veselého a tohohle,“ pokynul Ginzburg na vedle sedícího Ondřeje Balvína, 217 centimetrů vysokého pivota s potenciálem pro NBA, „jsme už setsakra silný tým. Takový, co by na Evropě mohl hrát o medaile. A i na světě může jít daleko.“
Jako nyní v Číně.
Ginzburgově éře nahrává obdivuhodný progres Tomáše Satoranského v zámoří, stále se lepšící nymburské opory Vojtěch Hruban či Jaromír Bohačík, občanství pro amerického rodáka Blakea Schilba.
„Před Tureckem jsem věděl, že se nám to musí sejít,“ přiznává Ginzburg. „Ale taky jsem věděl, že pokud se nám budou dařit základní věci, třeba že je nenecháme chodit do brejků a nepřeskáčou nás v ofenzivních doskocích, můžeme je porazit. Když jsem viděl, jak se tady rveme, opravdu jako lvi, měl jsem víru.“
Ostatně jako od první chvíle, co národní tým přebíral. „Je to historický večer. Ale taky mi začíná práce,“ rozloučil se - a odešel s parťáky ze štábu studovat další soupeře.
Protože limity přece neexistují. Aspoň u českého basketbalu to tak za Ginzburgovy éry vypadá.
