V práci si vzala dovolenou, vyrazila do italského Val di Sole a stejně jako před rokem se stala světovou šampionkou ve fourcrossu.
„Obhájit titul je nádherný pocit,“ rozplývala se 30letá závodnice. O bílý dres s duhovými pruhy usilovala dlouhých deset let, a když se jí to loni povedlo, byla to šťastná tečka za jedním velkým snem. Dalšímu pokračování kariéry nepřikládala velkou váhu, přesto nakonec znovu na šampionát vyrazila.
„Letos to bylo těžší než před rokem, neměla jsem tolik natrénováno, protože jsem měla extrém v práci. Chyběla mi trochu fyzička a třetí den ježdění po trénincích a kvalifikaci jsem už byla vyčerpaná,“ přiznává Labounková. V kvalifikaci skončila druhá jen o tři desetiny sekundy, to bylo dobré znamení. Po úspěšném semifinále ale začaly pracovat nervy. „Byla jsem dost nervózní. Chtěla jsem titul obhájit a sama jsem na sebe vytvořila tlak,“ vysvětlila.
Finále se tradičně jede za umělého osvětlení a tisíce italských fanoušků kolem trati bouří. Jejich aplaus tentokrát téměř výhradně patřil dívce v blankytném dresu s trikolorou, která po startu nechala soupeřky za sebou a s bezpečným náskokem se řítila do cíle.
„Do první zatáčky jsme jely s Francouzkou Bernardovou vedle sebe a vzápětí jsem slyšela, jak to za mnou chrastí, takže se holky asi trochu pošťouchaly. Pak už jsem si jela to svoje. Nevím, co se za mnou dělo, ani jak jsou daleko. Až v poslední zatáčce na mě řval reprezentační trenér, že mám náskok, tak už jsem věděla, že jsem v klidu,“ líčí svou vítěznou jízdu.
Druhá skončila stejně jako loni Britka Natasha Bradleyová, třetí Bernardová a čtvrtá vítězka kvalifikace Němka Richterová. Pro Labounkovou to byla už šestá medaile z fourcrossu, ke dvěma bronzům a stříbrům přidala druhé zlato. Po přestavění trati ještě ve Val di Sole neprohrála.
„Musím uznat, že je to má oblíbená dráha. Vyhovuje mi, protože je technicky náročná, je tam hodně skoků a krátká první rovinka, takže je hodně důležitý start, který z bikrosu mám celkem dobře zvládnutý. A i když nejsem tak fyzicky připravená, jako jsem byla dřív, tak je to strašně moc o technice a to je moje výhoda. Fyzicky jsem na tom byla myslím mnohem hůř než holky, ale technikou to tam ještě pořád zvládnu nějak dát,“ má jasno.
Odzávoděno už mám dost
I když by stejným způsobem mohla díky zkušenostem Romana Labounková objíždět šampionáty i dál, nejspíš to bylo letos její loučení. „Uvidíme. Letos už mám v plánu jen jeden závod, a to finále Red Bull Pump Track, a příští rok nemám v plánu vůbec nic. Třeba se ty plány změní, ale ta moje nervozita hodně pramenila i z toho, že jsem si říkala, jak by bylo pěkné to ukončit zlatem. Upřímně si myslím, že příští rok už žádný fourcross nepojedu,“ hlásí žena, která v bikrosu reprezentovala Česko také na olympiádě v Londýně v roce 2012.
S malým kolem se rozloučila už před dvěma lety, a než aby dojížděla kariéru doztracena, zamlouvá se jí odejít teď.
„Je to těžké, ale člověk musí vědět, v jakém okamžiku má přestat. A je dobré ukončit nějakou etapu úspěšně. Třeba bych příští rok jela a mohlo by to dopadnout špatně, nebo by to naopak byl hattrick, to nikdo neví. Ale vnitřně už mě to neláká,“ přiznává.
V Jeseníku po práci vede místní bikrosový oddíl na stejné dráze, kterou pomáhal stavět její táta a kde v šesti letech sama začínala.
Za čtvrtstoletí závodění si splnila spoustu snů, zůstal snad už jen jediný – podívat se na bikový festival Crankworx v kanadském Whistleru. Loni pozvání odmítla, protože ve stejném termínu pořádala kemp pro děti.
Místo letošního ročníku, který následoval hned po šampionátu ve fourcrossu, raději odpočívala. „Původně jsem plánovala do Kanady jet, ale nakonec jsem místo toho jela na rodinnou dovolenou. Odzávoděno mám už dost, teď už mám spíš rodinné myšlenky. Chci se spíš věnovat fyzioterapii a žít spokojený život,“ těší se.