Dres prvoligové Chrudimi nosí bez přestávky už od roku 2006. Ještě předtím strávil několik sezon v ruské Moskvě. A svoje první dospělé angažmá prožil v Havlíčkově Brodě, kde se mimo jiné narodil.
V současnosti bydlí s rodinou v Přibyslavi na Vysočině. „Na tréninky do Chrudimi dojíždím, úlevy nemám,“ povídá v rozhovoru. Chystá se na svoji další sezonu v první lize, která začíná v září a v níž nastřádal již stovky startů.
Co vám doma řekli na to, že chcete pokračovat?
Víte, že vůbec nic? My jsme se o tom totiž nějak nebavili. Rozhodl jsem se sám a úplně v pohodě.
Tvrdá plocha se nepodepsala na vašich kloubech?
Zatím zdraví drží.
V týmu máte mladší spoluhráče, někteří by mohli být i vašimi dětmi. Nedělají si z vás srandu?
Ne, to by si kluci nedovolili. (směje se) A když už, tak je to samozřejmě brané z legrace.
Všímáte si generačních rozdílů, že mají například jiné zájmy?
Ne že mají jiné zájmy, ale z té generace jsem zůstal jen já a brácha Michal. Zbytek starších je pryč. Samozřejmě, že to je jiné. Ne jako kdysi, kdy hrávali se mnou Popelka, Vladyka a další.
Roman Marešprofil Futsalový obránce, který se narodil 15. března 1975 v Havlíčkově Brodě. V rodném městě s halovým sportem začínal. V letech 2001 až 2006 působil v ruském klubu Dino Moskva. Poté se vrátil zpět do Česka. Za Chrudim, s níž získal několik titulů, hraje od roku 2006. Velkou stopu zanechal také v národním týmu, jehož součástí byl v letech 1999–2017. Nyní žije s rodinou v Přibyslavi. |
V zájmech tedy rozdíly nejsou? Nedrží častěji telefon v ruce?
Ale to víte, že jo. Jasně, že to mají pořád v ruce, tyhle kraviny. Já mobil používám jen na esemesky, volání, zato oni pořád někde něco hledají. Toho jsme si všimli.
Co témata, která probíráte mezi sebou? Předpokládám, že vy starší asi spíš řešíte děti, zatímco mladší hráči holky…
Budete se divit, ale mám pocit, že v kabině je teď víc kluků, kteří mají děti, než že nemají. I o dětech si tedy občas povídáme.
Co vás přimělo k tomu, abyste si ještě prodloužil kariéru?
Že jsem zdravý a že mě to baví. Kdybych na tom nebyl zdravotně dobře, tak bych nehrál.
Stanovil jste si metu, dokdy budete hrát futsal?
Ne, ne. Uvidíme, co bude na konci sezony. Taky se může stát, že přijde zranění a všechno bude jinak. V těchto letech člověk nikdy neví.
Máte úlevy?
Kdepak, žádné úlevy. Dělám všechno v plném nasazení, tak jako ostatní kluci.
Kdybyste se měl ohlédnout za svou dosavadní bohatou kariéru, jaký moment byste vypíchl?
Těch bylo více. Jednak postup s reprezentací na mistrovství Evropy, která do té doby nikdy nikam nepostoupila. Potom výhra s Pramenem Havlíčkův Brod, kdy jsme trénovali jednou týdně a ještě když jsme se sešli, to byl asi nejlepší titul. Pak Liga mistrů, to je super. A samozřejmě mistrovství světa v Brazílii.
Brazílie je doslova Mekkou futsalu. Co vám odtud z šampionátu v roce 2008 utkvělo v hlavě?
Třeba jak si kluci hráli s míčem úplně všude – na pláži, v halách, na různých pláccích. Asi to tam o ničem jiném není. Byli jsme zrovna v Rio de Janeiru a mohli jsme to tam vidět v plné parádě. Mám odtud hodně zážitků. Zajímavé třeba bylo, že jsme měli ve skupině mistra Evropy, mistra Asie, mistra Afriky a k tomu ještě Uruguay, která byla druhá v Jižní Americe po Brazílii. Čili neskutečně těžká skupina. Chodilo tam spoustu diváků a měli tam velké haly, prostě paráda.
Vrátil byste se tam ještě někdy?
Tak to vůbec ne. Já dlouhé přelety vůbec nevyhledávám, neláká mě to. I s reprezentací jsem kolikrát mohl letět do Thajska, do Japonska, ale dlouhé lety mě netáhnou.
Máte strach z létání?
Strach ne. Když jsem hrával v Rusku, tak jsme létali pořád. Bral jsem to, jako když jedeme autobusem. Teď už k tomu tedy trochu respekt mám. Ale zkrátka abych seděl někde dvanáct hodin v letadle, to už mi za to nestojí. Jedině s Chrudimí, kdyby se někam letělo. (směje se)
Létání je pro vás ztráta času?
To ne. Ale prostě ty dlouhé lety už nemusím.
Chrudimští futsalisté slaví další titul. Spartu zdolali v prodloužení |
Nakousl jste téma Rusko. To bylo vaše jediné angažmá v cizině. V klubu Dino Moskva jste působil v letech 2001–2006. Co vám to tehdy dalo?
Dá se říct, že tam jsme se s o rok mladším bráchou Michalem futsal naučili. Hodně tvrdá příprava, celá liga byla profesionální, navíc na vyšší úrovni než tady. Z toho jsme si hodně odnesli. Možná, že kdybychom nehráli tam, tak už teď ani nehrajeme.
Jaká byla vaše zkušenost s Rusy?
Když jsme odcházeli, tak každý, ne že by nás odrazoval, ale báli se. To víte, Rusko. My jsme tam šli v době, kdy tam ještě nechodili žádní fotbalisté ani hokejisté. Šli jsme tam snad mezi úplně prvními. Ale ti lidé tam jsou v pohodě, je to jako tady. Jen si zvyknout, vše je o zvyku. Že bych tam ale ještě někdy žil, to si nedovedu představit. Vlastně ani kdekoliv jinde. Mně už stačí to, kde jsem. Mám rád svůj klid a už je pro mě těžké, i když vyjedeme někam třeba jen na týden.
Kvůli rodině?
Nechci říct, že bychom byli pohodlnější, ale už asi jo, z rodinných důvodů. Rád dělám kolem baráku, s dětmi a s manželkou rádi někam vyrazíme. A abych ležel někde na hotelu a pořád někde odpočíval, to už je pro mě zdlouhavé.
Dá se hrát v Česku futsal profesionálně?
Když nemáte velké nároky, jste zdravý, tak se tím dá uživit. Ale jen v některých klubech, maximálně tak v pěti. Navíc některé týmy mají asi jen pár profesionálních hráčů.
Futsal hrajete od minulého století. Jak se za tu dobu proměnil?
Proměnilo se to hodně. Když jsme začínali, tak bylo na Evropě jen osm týmů, teď se všechno zrychlilo, každý nakupuje Brazilce. Po rozpadu Sovětského svazu je více týmů, všichni šikovní. Změnilo se to jak na palubovce, tak i mimo ni.
Už víte, zda budete trenér, až jednou skončíte kariéru?
To se uvidí. Brácha má trenérskou školu hotovou, já zatím ne. Nevím, jestli by mě to bavilo. Zatím jsem o tom ani nepřemýšlel.
A nad jinou variantou?
Jasně, člověk nad tím přemýšlí, ale to si zatím nechám pro sebe.
Mimochodem, podle čeho si vybíráte sálovky?
Asi podle ničeho. Hraji pořád v jomách, celý život. Vždycky mi je pošlou, zvykl jsem si na ně a jsem spokojený. Můj požadavek je pouze ten, aby nebyly fosforové, preferuji takovou tu klasiku – bílé, černé. Prostě stará škola. (směje se)
