Hráč, trenér a manažer. Tím vším byl nebo pořád je a díky tomu se stal symbolem zlínského volejbalu. "Je to jen proto, že máme úkoly rozdělené a já jsem více vidět," říká skromně Macek, který měsíc před startem nového extraligového ročníku oslavil padesátku.
Mohl by volejbal ve Zlíně fungovat bez Romana Macka?
Samozřejmě. A určitě i lépe. Nejsem dokonalý a na funkcích nelpím. Dovedu si představit, že by to někdo vzal, pěkně by to oživil a uhrál pět titulů. Ale zatím jsem nikoho, kdo by byl schopen navázat, neviděl.
Jste pracovně hodně zaneprázdněný. Stihl jste jubileum oslavit?
Jeden večer jsme chvíli poseděli s přáteli z volejbalu. Pozval jsem jich asi šedesát a přišlo jich plus minus padesát. Takže to pěkně sedělo do počtu.
Co vám přáli?
Zdraví a hlavně nervy. I když nevím proč.
Asi proto, že jste dost impulzivní.
Už jsem dávno klidný. To jen tak působí navenek.
Ale mužstvo seřvete i během televizního přenosu.
Rád dám svoje emoce najevo. Aby tým cítil, že jsem s ním. I když někdy jsou moje reakce přemrštěné. Jen sedět nebo postávat u lajny a dívat se, když mančaft spí, mi nedá. Maminka mně občas říká, že to se mnou brzo švihne. (úsměv)
Roman MacekNarodil se 26. září 1962 v Brně, s volejbalem však začal v tehdejším Gottwaldově, když se jeho rodina přestěhovala do Luhačovic. Extraligu hrál poprvé ve Zbrojovce Brno, po studiu pedagogické fakulty a vojně v Dukle Liberec se vrátil do Gottwaldova, s nímž postoupil do nejvyšší soutěže a získal Československý pohár. S československou reprezentací skončil na mistrovství světa v roce 1990 v Brazílii devátý. Od roku 1991 strávil tři sezony ve španělské Sorii, kde vyhrál Španělský pohár. Poté se definitivně usadil ve Zlíně. Jako hrající kouč se podílel v roce 1999 na historickém titulu klubu. Od té doby v něm pracuje jako trenér extraligového mužstva a manažer. S manželkou Evou má dvě děti. Klára hraje volejbal za Střešovice, Roman je členem české fotbalové reprezentace do 16 let. |
Kdo vás získal pro volejbal?
V Luhačovicích mě učila na základní škole paní Šebková a ve Zlíně trénoval žáky její manžel. Uměl nás zbláznit do volejbalu. V tom byl geniální. Při společných cestách vlakem jsme ho nábožně poslouchali. Vykládal nám, jak trénovat, cvičit zápěstí. Při dojíždění z Luhačovic do Zlína a zpět jsem pořád mačkal tenisáky nebo posilovací gumu. Dělal jsem i orientační běh a atletiku, když jsem se však ve čtrnácti rozhodoval co dál, vyhrál jasně volejbal, protože jsem týmový hráč.
Váš otec byl stíhacím pilotem. Jeho povolání vás nelákalo?
Jako dítě jsem chtěl být pilotem. Měl jsem i studijní ambice. V jednom momentu se to však ve mně zlomilo a obětoval jsem školu volejbalu. Vybral jsem si snadnější studium pedagogické fakulty.
Jaký byl život s otcem stíhačem?
Dobrodružný. Prošli jsme celou republiku. Ale pamatuji si ho jen jako malé dítě. Přestože měl hodně nalétáno, skončil v 70. letech jako velitel strategického letiště v Žatci dlouho před důchodem.
Post nahrávače jste si vybral sám, nebo někdo jiný?
Když jsem přišel na první trénink v Brně na Zbrojovku a podíval se kolem sebe, tak jsem pochopil, kde je moje místo. Nikdo tam nebyl pod metr devadesát. Tehdy se nedělili dorostenci na mladší a starší, takže proti mně patnáctiletému klukovi stál devatenáctiletý chlap Pavel Koukal – stěhovák. Tak jsem zalezl pod síť a tam už jsem zůstal.
Když se podíváte zpět, na co nejraději vzpomínáte?
Na svoji hráčskou kariéru, která měla tři zásadní etapy. První byla ve Zbrojovce Brno, kde jsem začal s extraligou. Druhou návrat přes vojnu v Dukle Liberec do Zlína, tehdy do Gottwaldova, a postup do extraligy. A třetí Španělsko.
A co historický titul ve Zlíně?
Samozřejmě všichni vzpomínáme na mistrovskou sezonu. Sešel se tady nejen herně skvělý tým, ale i neskutečná sestava lidí, kteří si rozuměli. Neuvěřitelné na tom bylo, že jednomu mohlo být devatenáct a druhému osmatřicet. To už jsem se však spíše věnoval práci kolem mužstva jako trenér.
Tři roky jste strávil ve španělské Sorii. Jaké byly?
První byl zajížděcí, druhý výborný. Byli jsme jeden balon od postupu do Final 4 Pohárů vítězů pohárů. Během třetí sezony začala restrukturalizace financování klubu a volejbal byl na úkor fotbalu bitý. Přesto jsme vyhráli Španělský pohár. Pro Španěly je o trochu více než liga, protože na Copa del Rey přijel vždy předávat trofej někdo z královské rodiny. Finále bylo moje poslední utkání za Sorii. Pak už chtěla i manželka domů. Na život v Sorii jsem si však nemohl stěžovat. Je to oblast vyhlášená masem, sušenými salámy. Přijde se a bužíruje.
Ještě jezdíte do Sorie?
Od té doby jsem tam byl asi čtyřikrát. Ale do Španělska pravidelně létám na dovolenou, takže se známými se potkáváme u moře. Hezčí pláže jsem jinde neviděl.
Vždycky jste chtěl být po skončení kariéry trenérem?
Neplánoval jsem to, někdo to však musí dělat. A díky tomu, že jsem studoval pedagogiku a doplnil si vzdělání, jsem tu možnost měl.
Jak dlouho chcete trénovat?
Trenérskou práci obrovsky oceňuji. Člověk jí musí být oddaný. Dlouhodobě se snažím přejít do druhé polohy organizátora a manažera. Máme v klubu 15 soutěžních družstev, 250 členů. Práce je dostatečně a měl bych ji dávat více a ještě více přípravě týmu. S kolegou Dostálem (druhý trenér týmu a předseda klubu) bychom chtěli najít někoho, kdo zná tohle prostředí, aby plynule navázal na naši práci. Pokusy byly, zatím však nevyšly.
