Po nedělní etapě do Chambéry nasedli všichni jezdci Tour na letecké speciály, které je odnesly do Périgueux na západě země.
Cyklisté stáje Orica odtud putovali dalších 30 kilometrů do hotelu Kyriad v Bergeraku, kde už čekal masér, cestující v předstihu kamionem s jejich kufry. Většina realizačního týmu australské stáje naopak putovala v noci na pondělí 600 kilometrů po francouzských dálnicích.
„Ve čtvrt na deset jsem v neděli po příletu byl na večeři,“ popisoval Roman Kreuziger během volného dne. „Čtvrt hodiny před půlnocí jsem se dostal na masáž a o půl jedné šel spát.“
Má za sebou devět dní Tour, na které je poprvé mentorem týmu. Jeho úkolem je pečovat o hvězdy stáje, Simona Yatese a Estébana Chavese. Zároveň zastává v horských etapách funkci kapitána na silnici, tedy organizátora všech jezdců Oriky.
Vylepšujete díky tomu také své pedagogické schopnosti?
Ono to není ani tolik o tom, jaké mám pedagogické vlohy, ale spíš o letech zkušeností. Kolikrát máme kluky rozdělené v pelotonu na dvě poloviny, abychom nebyli všichni pohromadě, kdyby se náhodou něco přihodilo. Zato v důležitých technických okamžicích se snažíme být pohromadě v popředí balíku. Kluci vědí, že já poznám, kdy takové chvíle přicházejí, a že umím závodit na bezpečných pozicích. Sehráli jsme se fakt rychle.
Baví vás nová role?
Bavila by mě ještě o kousek víc, kdybych v kopcích zůstával s nejlepšími o chvilku déle. Ale šel jsem do Oriky s vědomím, že mě kvůli této roli na Tour chtějí, a zatím to funguje. Často sedáváme s Mattem Haymanem, který je naopak kapitánem pro rovinaté etapy, a se sportovními řediteli nad itinerářem pro další dny a společně plánujeme.
Máte větší pocit zodpovědnosti?
Ani ne. Je to stejné, jako když jsem sám jezdil na pořadí. Jen je to pro mě občas psychicky složitější, když odpadnu v posledním kopci a sportovní ředitel mi řekne: Hele, když už to dneska nejde, tak zvolni a dojeď etapu co nejvíc v klidu.
Zatímco když jste ještě jezdil na celkové pořadí, rval byste se naopak do posledního metru.
Právě. Tady jsem taky mohl v neděli přijet do cíle jen s nějakými pěti minutami záseku (místo toho jich ztratil osmnáct). Ale snažím se chápat, že tu máme jiné priority. Je lepší pro tým, abych v koncovce etapy pošetřil síly, protože Tour bude ještě dlouhá a kluci mě budou v dalších kopcích potřebovat.
Opravdu vám nechybí ten někdejší boj o Top 10? Ještě loni jste se do ní na Tour probil.
Tehdy byla jiná situace. V Tinkoffu jsme i s Peťo Saganem věděli, že Alberto (Contador) už není, co býval, a že dost možná vzdá. Šance na dobré umístění se pro mě otevírala. Naopak letos jede lídr mého týmu Simon Yates vážně dobře.
Zato Estéban Chaves, loni druhý na Giru, nabral v neděli půlhodinové manko. Co se stalo?
Projevilo se, že od dubna laboroval se zraněním a nemá závodní kilometry v nohách. To vše se Estebanovi při zdejší rychlosti a intenzitě závodění nasčítalo. Na Vueltu bude zase perfektně připravený.
Abyste byl oběma lídrům Oriky prospěšný, je klíčová důvěra. Cítíte, že ji u nich máte?
Mám. Ti kluci mi opravdu věří. Komunikujeme dobře.
Jací jsou povahově? O Chavesovi vaše manželka tvrdí, že je se svým věčným úsměvem dokonalým „antidepresivem“.
Je opravdu pořád usměvavý. Snaží se nedat na sobě znát, že je na něj vyvíjený tlak. Přesto si myslím, že uvnitř to v něm vře a hodně závod prožívá. Simon Yates je naopak dost klidný a vyrovnaný. Jen když je na tom hůř, uzavírá se do sebe. Ale jinak se s nimi pracuje dobře. Poté, co se při prologu zranil můj spolubydlící Luke Durbridge, přestěhovali mě k Simonovi i na pokoj.
Což k vašemu vzájemnému pochopení pomůže?
Určitě. Hodně se o závodě bavíme. Ani do Simona nemusím nic moc tlačit, sám se ptá.
Na co například?
To nebudu prozrazovat. Jde o věci, díky kterým může růst.
Odlišné mají Chaves a Yates i pojetí závodění, že?
Rozhodně. Esteban je precizní, snaží se v pelotonu i během rovinatých etap neustále jezdit mezi prvními třiceti, což preferuji i já, protože na špici bývá o dost bezpečněji. Kdežto Simon by v transferových etapách kolikrát nejradši jel úplně vzadu. Tvrdí, že tam vypne a pošetří síly. Snažíme se mu takovou strategii vyvracet. Snad i úspěšně. Ve zdejších větrných etapách to už vypadalo, že naše argumenty docela bere.
OSMÁ TOUR KARIÉRY. Roman Kreuziger před startem časovky v Düsseldorfu.
Vzpomeňte, kdo vám v mládí takhle radil a pomáhal?
Když jsem začínal v Liquigasu, byli jsme tam skupinou hodně mladých lidí. Spíš jsme okukovali, co dělají ostatní týmy.
Závodil tam s vámi přece i Ivan Basso, dvojnásobný šampion italského Gira.
To je pravda, jenže Ivan bohužel neuměl své znalosti dost dobře podat. Naopak v Tinkoffu byl na to perfektní Michael Rogers (mistr světa v časovce). Uměl se pohybovat v pelotonu a dodat lidem klid.
Ten je vaším vzorem mentora?
Od něj jsem se naučil nejvíc. Dodnes zůstáváme v kontaktu.
Jak v roli kapitána na silnici s dalšími jezdci týmu při etapě komunikujete? Hlavně ústně, nebo vysílačkou?
Přes rádio moc ne, dost často nám vypadává. Haprovalo i naše spojení s týmovým autem, zvlášť v horách tu totiž často není signál. Navíc letos moc nefunguje ani oficiální rádio závodu, dávají nám informace o problémech na trati hodně pozdě. Přitom je důležité, abychom věděli, kde co hrozí, a bavili se o tom spolu.
Zažil jste v minulosti i týmy, kde panovalo velké vnitřní napětí. Prospívá vám nyní interní pohoda, kterou je Orica pověstná?
Tu jsme měli i loni v Tinkoffu poté, co z Tour odjel Alberto Contador. Je to o tom, jaká se sejde parta závodníků a jakou navodí atmosféru, abyste si tolik nepřipouštěli stres závodu. V Orice jsem se za šest měsíců zabydlel. Vím, co od koho mohu čekat, jak kdo funguje po ránu, zvykl jsem si i na neustále pošťuchování Albasiniho a Impeyho, které uvolňuje napětí.
I takhle se Orica minulý týden motivovala před etapami:
Třináct dní Tour zbývá. Co tu chce tahle vaše parta dokázat?
Cílem byla první desítka v celkovém pořadí a pokusit se o bílý dres nejlepšího mladíka pro Simona Yatese. Což platí nadále. V neděli Simon v soutěži o bílý dres navýšil náskok, najel čas i na Meintjese, který tu byl loni ve třetím týdnu silný. Ale bude to ještě tuhý boj.