Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bez nohy to nekončí. Jak se dal hokejista Bernat na volejbal vsedě

Volejbal vsedě se může zdát jako pohodový sport. Ale opak je pravdou. „Když lítá balón, tak je to docela ostrý,“ popisuje Roman Bernat | foto: volejbalvsede.cz

28 2017
Bez nohy to nekončí. Tak by se dal charakterizovat život hokejisty Romana Bernata, který před pěti lety přišel o dolní končetinu. Dnes téměř 24letý muž se dal na volejbal. Hraje ho vsedě a rád by s ním v budoucnu reprezentoval Česko na paralympiádě.

Prostě ho to táhne ke sportu. Bernat byl solidní hokejový talent, kterému chtěli dát v Českých Budějovicích už v jeho osmnácti letech šanci v A-týmu. Tehdy však na začátku letní přípravy při cyklistickém tréninku spadl pod kola náklaďáku a vlastně se podruhé narodil.

Život bez nohy ale vůbec nevzdal, spíš naopak. Právě dokončuje bakalářské studium mezinárodního obchodu a už delší dobu propadl volejbalu pro handicapované.

Fotogalerie

„Lidi mají naivní představu, že vás při něm posadí na zem a vy si tam pinkáte. Sám jsem byl překvapený, jak je to dynamický sport. Člověk se při něm musí hodně hýbat, pořád se něco děje. Když lítá balon, tak je to docela ostrý,“ popisuje.

Volejbal vsedě vznikl už v roce 1956 v Nizozemsku, až se před 37 lety poprvé objevil na paralympiádě v Arnhemu. V Česku ho však dlouho nikdo neznal, za minulého režimu hráli volejbal tělesně postižení pouze vestoje.

„Což nebylo ono. Tady jsou níž sítě, jinak jsou pravidla úplně stejné jako u normálního volejbalu. Je to ideální pro lidi s amputací,“ popisuje Bernat, jenž by rád s partou dalších nadšenců dostal tenhle sport do širšího povědomí.

Také proto pomáhal nedávno uspořádat v pražských Kobylisích mezinárodní turnaj, kterého se zúčastnily dva týmy z Chorvatska, Itálie a Německa. Češi nastupovali pod hlavičkou SK Kometa Praha - jiný celek sedících volejbalistů totiž zatím neexistuje.

„Do budoucna bychom ale chtěli postavit chlapský i ženský nároďák. Potřebujeme k tomu ale dát dohromady dostatečný počet lidí.“

A to není jednoduchý úkol ani v Praze. Proto není divu, že do Kobylis jezdí jednou týdně na tréninky hráči až z Českých Budějovic, Příbrami, Hradce Králové nebo Kolína. „Je paráda, že přijedou z takové dálky. Hlavně jdeme vždycky po tréninku na pivo, to je základ všeho. O ten trénink vlastně ani nejde,“ směje se Bernat.

Volejbal vsedě se může zdát jako pohodový sport. Ale opak je pravdou. „Když...

Volejbal vsedě se může zdát jako pohodový sport. Ale opak je pravdou. „Když lítá balón, tak je to docela ostrý,“ popisuje Roman Bernat (úplně vpravo)

Jde pochopitelně o nadsázku, ale i společenský kontext hraje svou roli.

Bernat se k volejbalu sedících dostal přes přítelkyni, která ho hrála závodně. Pak navíc začala na FTVS studovat pedagogiku pro handicapované, kde se seznámila s Kristýnou Kůtovou, která za celým projektem stojí.

„Psala bakalářku právě o volejbalu vsedě, tak ho zkusila v Česku založit. Chytlo se to a teď nás chodí na tréninky průměrně deset lidí. Ženský, chlapi, lidi s nohama i bez. Je to vhodný sport pro amputáře, ale můžou ho hrát i lidi po mozkové obrně nebo částečně ochrnutí. I když ti to mají těžší, protože se hůř přemisťují,“ vypráví Bernat.

„My jsme relativně zdraví, opíráme se, můžeme se odrazit, takže můžeme hrát pořádně. Minimální handicap je, že musíte mít sedm prstů. Ale hrajou to i lidi bez ruky. A krásně! Já mám všechny prsty, a nehraju tak dobře, to mě úplně zaráží.“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze