„O tomhle jsem snil. Pokud něčemu opravdu věříte, můžete v životě dojít hodně daleko,“ pronesl, když jako první získal osmý titul z All England Clubu (jako nejstarší tenista open éry). Je to jeho 19. grandslam.
Zdá se to jako dávná minulost, pomalu jako tenisový pravěk; čísla zpětně skoro šokují. V letech 2010 až 2016 vyhrál RF jen dva grandslamové turnaje. Začal připomínat veleváženého hosta, který na plesu zůstává hodně dlouho, ale nikoli do rozlučky. Na „medaile“ by to šlo, na tituly nikoli. Jeho věčný sok Rafael Nadal neměl dost. Novak Djokovič dominoval, Andy Murray zvyšoval tempo a občas se přidali Stan Wawrinka či nynější wimbledonský poražený Marin Čilič.
Federer nenacházel směr. Byl legendou, ikonou, jenže na ústupu.
Pak se zranil – a zvolil si cestu, po níž umí jít patrně jen jediný člověk na této planetě. On. Génius.
Takže zpět do léta 2016. Federer se „protrápil“ do semifinále v Melbourne i ve Wimbledonu. Opět tak blízko – a tak daleko! Koleno se nelepšilo, proto vynechal počínaje olympiádou v Riu šest měsíců.
Měl vyděláno na mnoho životů, patrně i pro vnuky svých čtyř dětí.
Ale on se vrátil, jako by prošel zázračnou lázní. Lepší než dříve.
Pohádka, co neskončila
Federer objevil tenisovou radost. Dal tělo tak do pořádku, že až za necelý měsíc oslaví 8. srpna 36. narozeniny, bude připomínat svoji mladší kopii. A taky riskoval, to panečku ano! Když se vracel na Australian Open, patřilo mu v turnajovém nasazení číslo 17.
Federer jako sedmnáctka?
Bylo mu to fuk. Věřil. Společně s duševní a fyzickou svěžestí dokázal do svého tenisu vpravit nové, lepší prvky. Ve 3. kole vyřadil Tomáše Berdycha, ve 4. kole Keie Nišikoriho, v semifinále Stana Wawrinku, v až dojemné finálové „retro bitvě“ Nadala. „Pohádka,“ pravil.
Jenže pohádky mívají krátké trvání, což o jeho roku 2017 neplatí.
Dva grandslamy vyhrál naposledy v roce 2009.
Po Wimbledonu má bilanci 31-2.
Sice dvakrát vypadl v raných fázích turnajů (ve 2. kolech s Donským v Dubaji a s Haasem ve Stuttgartu), ale zbylých pět akcí vyhrál. A to včetně extra prestižního dvojskalpu Indian Wells, Miami.
Jako by přiložil ucho k tepu doby a donucen vnějšími podmínkami odhadl, co je třeba udělat.
A teď to, proč to z něj činí génia: zatímco každý herní prvek či tenisovou inovaci v dnešních propojených časech konkurence dříve či později zkopíruje, na tohle si jen tak někdo netroufá.
„Já kdybych si dal půlroční pauzu, tak se nemusím vracet,“ řekl po semifinálové prohře Berdych. „Tohle není pro každého,“ hodnotil Novak Djokovič. Sám patří do ligy výjimečných sportovců, ale tady cítí, že Federer předvedl bláznivě kurážný – a bláznivě úspěšný – kousek.
Djokovič, Murray i Nadal hodlají kurýrovat těla. Možná inspirování švýcarskou dokonalostí zvolní na pár týdnů, na stejnou dobu ale těžko. Pád do druhé desítky znamená těžké soky hned do úvodních kol. I silné mysli by mohl naplnit nervozitou a vyvolat úvahy, zda není lepší konec než trnitý výšlap zpět.
Federer ukázal, že nikoli.
Nikoli pro něj.
Po 14 letech na stejném místě
V ryze individuálním sportu se legendy napříč historií srovnávají těžce; neexistuje tenisový Wayne Gretzky, který by i nejlepší rivaly předčil v mnohém „o parník“. Rod Laver, Björn Borg, Ivan Lendl, ze současníků Rafael Nadal... Dějinná jednička není jednoznačná, ale do Top 3 historie Federer určitě patří.
Jeho povstání v 35 letech je psáno barvou šampionů. První grandslam získal v roce 2003 právě v posvátném Wimbledonu. Čas oponou trhnul, uplynulo 14 let – a drží pohár znovu. Jako jediný svého druhu.
