„Upřímně teď dělám dětské krůčky,“ pronesl v Madridu se vší vážností sám Roger Federer.
S ním totiž tenisový stereotyp narušuje jeden velký comeback: Maestro se prvně od roku 2016 ukáže na antuce. Po letech, kdy dopřál tělu oddech od náročných výměn, teď volí malé dobrodružství.
„Abych byl upřímný, loni jsem neodehrál na antuce jedinou výměnu. Vlastně jediný míč,“ líčí 37letá švýcarská legenda. „Před dvěma lety jsem na ní trénoval dva dny. Ale jsem nadšený, je to velká výzva, skvělý test. Ocitnul jsem se v zemi nikoho. Začínám od nuly a řeknu vám, nejsem nijak sebevědomý. Už si ani nepamatuju, jak se po antuce správně klouže.“
Otázkou je, kolik je v tom upřímnosti – a kolik chytrého alibi.
Nejmilejší pařížská vzpomínka
Čísla lze interpretovat různě. Federer naposledy vyhrál na antuce turnaj v roce 2015, navíc nevelkou akci v Istanbulu – zní to jako z pravěku, ale fakticky vyhrál rok předtím, než začal vynechávat. V témže roce hrál ještě v Římě na akci Masters 1000 finále proti Novaku Djokovičovi, což doplnilo jeho následující bilanci: v letech 2006 až 2015 byl na antuce VŽDY aspoň jednou ročně ve finále buď na grandslamu, nebo na akci druhé nejvyšší kategorie.
Resumé: podcenit jej je bláhové.
Federer získal na antuce celkově 11 titulů ze 101 a jediný grandslam z 20; procentuálně to je v rámci jeho úchvatné kariéry málo, ale absolutní hodnota nezní špatně. V antukových finále má úspěšnost 42 procent. „Oranžová špína“ nikdy nebyla jeho výsostným územím, přesto na ní dokázal velké věci.
„Triumf na Roland Garros byl pro mě jednoznačně nejtěžším ze všech mých grandslamů,“ vzpomíná na rok 2009. „Ty ostatní přišly do jisté míry snad až jednoduše, možná až příliš rychle. Na antuce jsem se musel roky snažit a zlepšovat. Taky jsem dokola vyzýval nejlepšího antukáře dějin, což pařížský turnaj komplikuje nejen mně, ale i ostatním skvělým hráčům. Je to určitě jedna z mých nejoblíbenějších vítězných vzpomínek.“
Není těžké rozklíčovat, kdo mu kazil plány. Federer má jediný titul z Roland Garros i proto, že jeho pařížská bilance proti Rafaelu Nadalovi zní 0-5. Ale pozor, jinak si v nejslavnějším antukovém areálu planety hýčká statistiku 65-11. A nikdy nevíte, jestli Nadala někdo senzačně neodklidí z cesty, nemluvě o jeho bolestí tolikrát zkoušeném těle...
Roger má pořád hlad
Madrid proto bude velmi zajímavým testem před tím pravým návratem v Paříži. Obvykle platí, že kam božský Roger vstoupí, tam se od něj čekají jen triumfy. Ale co na antuce, když si cíleně buduje pozici toho, kdo jaksi „nenápadně“ útočí zezadu a shazuje své ambice?
„Byla to sranda. A měl jsem kliku na počasí,“ vyprávěl rozverně Federer o přípravě na nejnáročnější z tenisových povrchů. „Pamatuju si roky, kdy ve Švýcarsku zrovna na jaře sněžilo, což vás zrovna neláká k tomu, abyste vyměnili halu za venkovní antuku... Letos to bylo jednodušší. A já si to užil.“
Pro web ATP popisoval, jak se znovu – skoro jako nějaký tenisový novic – učí objevovat nástrahy a lákadla oranžových bitev: „Hraje se víc od základní čáry, můžete víc využívat úhly a výšku. Baví mě to. Ale jedna věc je trénink a druhá zápas. V něm už se rvete o každý míč.“
V Madridu jsou v pavouku nejen Nadal a světová jednička Novak Djokovič, ale také Dominic Thiem. Neboli ten, který teď „neporazitelného“ Španěla na jeho královském povrchu zdolal v semifinále v Barceloně. Znamená to vlastně něco?
„Dokud bude Rafa hrát na antuce, bude pokaždé favoritem on. Je na ní z nás všech zdaleka nejlepší,“ říká Thiem, do budoucna designovaný Nadalův antukový nástupce.
Madrid jako předehra, Roland Garros jako velkolepý koncert; je se nač těšit. Z aktivních tenistů je kromě Nadala co do finálových účastí v Paříži druhý nejúspěšnější... Ano, Federer. I to je pádný důvod, proč si na něj dát pozor. Vždyť jak říká jeho kouč Ivan Ljubičič: „Roger je pořád hladový. A mně přijde, že si na antuku zvyká rychle.“
