V české házené, zvláště ženské, žádný div. Jen Slavia bývala výjimkou. „Teď jsou tu podmínky vysloveně amatérské, každé srovnání je těžké,“ říká Válová o proměně klubu, jemuž pár let náležel přívlastek gigant. Byť v malých českých poměrech.
Házenkářky Slavie mohly v minulých sezonách počítat porážky v domácí soutěži na prstech jedné ruky, ještě na jaře prokráčely v Poháru EHF až do semifinále. „Dřív jsem jenom přemýšlela, o kolik vyhrajeme a hlavně jestli se mi bude dařit. Teď se pokaždé ptám, jestli vůbec vyhrajeme a můj osobní výkon je vedlejší,“ vysvětluje Válová.
Úspěch v evropských pohárech mnohonásobného českého šampiona zlomil, spanilá jízda stála miliony, tok sponzorských peněz se zastavil, klubu zůstaly pouze dluhy. Hvězdný kádr se rozpadl. „I já bych třeba odešla do zahraničí, ale nedostala jsem nabídku,“ podotkla dvaadvacetiletá hráčka.
„Mnozí jsou na tom mnohem hůř“
Některé její spoluhráčky s házenou skončily, nemohly skloubit sport se zaměstnáním. „Já jsem chtěla zůstat, ve Slavii jsem třináct let a házená pro mě hodně znamená. A studuju na vysoké škole, takže se dá ještě všechno stihnout,“ poznamenala Válová. Žije z peněz, které si sportem vydělala v minulosti. A brigádničí.
„Holky, které pracují od šesti od rána, pak spěchají na trénink a v osm večer přijdou zbité domů, jsou na tom mnohem hůř,“ uvědomuje si. „Nevím jestli bych něco podobného zvládla. Potom podvědomě vypnete, sportu nemůžete dávat sto procent.“
V mladém a nezkušeném ‚červenobílém‘ souboru si zvyká na těžší úlohu. Coby pivotka je odkázaná na přihrávky svých spoluhráček, jenomže její dvorní nahrávačky Krejčiříková s Urbanovou i mnohé další ukončily kariéru. „Hrozný rozdíl, někdy musím o přihrávku doslova prosit. Ale mladé holky se to zkrátka musí naučit,“ nedělá si vrásky.
„Házená je prostě ve srabu“
Dny, v nichž žila jenom házenou, jsou pryč. Se svými spoluhráčkami se v Edenu sejde večer na tréninku, mnohdy se ani nedostanou do haly a musí se připravovat v malé tělocvičně. Při zápase však tým vypadá jako ze škatulky, sportovní vybavení je stále prvotřídní. „Ale to jsou zásoby z minulých let, co zbylo, to se rozdalo,“ usmívá se Válová.
I v reprezentaci, v níž zažila už světový šampionát v roce 1997 v Německu, hraje zadarmo. Svaz nemá peníze a nemůže členům národních výběrů vyplácet denní diety jako dřív. Finančního ohodnocení by se české házenkářky dočkaly pouze v případě dobrého umístění na velké akci, kam se ovšem musí nejprve vůbec probojovat.
Pár let se Válová přesvědčovala, že i v malém sportu někdy může zakoušet vzdáleně podobné požitky jako opěvovaní fotbalisté či hokejisté. Teď se ocitla v situaci, v níž se nachází většina jejich českých kolegyň. „Házená je prostě ve srabu. A proč se na ni nevykašlu? Protože ji mám ráda, jinak bych se takhle nedřela,“ krčí rameny.
Petra Válová ze Slavie Praha střílí na bránu SA Merignacais v úvodním utkání osmifinále házenkářského Poháru EHF - v pozadí přihlížejí Stefanie Tabardová (vlevo) a Stefanie Moreauová.
