Trenér české cyklistické reprezentace Tomáš Konečný byl po Závodu míru do 23 let s výkony svých svěřenců spokojený. „Předvedli jsme hezký týmový výkon a Michal Schlegel to podtrhl excelentním vystoupením v královské etapě i v té poslední. Stále útočil na žlutý trikot. Sice se to nepovedlo, ale ukázal, že do nejužší světové špičky v této kategorii patří,“ prohlásil bývalý profesionál.
Zároveň ho rozladila dodatečná úprava pořadí ze strany rozhodčích, po níž Schlegel klesl ze druhého místa na třetí, o vteřinu za Dána Niklase Ega. „Dozvěděl jsem se to v pondělí večer. Je to nešťastné,“ tvrdí Konečný.
V cíli Schlegel slavil druhé místo, proč je nakonec v oficiálních výsledcích až třetí?
Šlo o situaci ze druhé etapy. Mezi výjezdy na Dlouhé stráně byla sprinterská prémie, za kterou byly bonifikační vteřiny. Michal Schlegel jedoucí v úniku ji vyhrál, ve skupině zhruba 18 pronásledovatelů byl nejrychlejší Niklas Eg, jenže ve výsledcích byl uvedený místo něj Nizozemec, takže dánskému cyklistovi nebyly odečteny dvě bonifikační vteřiny. Do poslední etapy jsme šli s tím, že Michal Schlegel na Ega ztrácí čtyři vteřiny, nikoliv šest. V cíli na něj získal pět vteřin, takže byl o vteřinu druhý. Dánové to rozporovali až po skončení závodu a rozhodčí jim po rozboru sprinterské etapy dali za pravdu.
Jak jste to přijal?
Nevím, proč na to dánská strana neupozornila už po druhé etapě. Kdyby to Michal věděl na startu závěrečné etapy, tak sice netvrdím, že by závod dopadl jinak, ale mohl nastoupit o 100 metrů dříve a vteřinu najet. Samozřejmě, je to jen „kdyby“, ale je nepříjemné zpětně něco upravovat, až závod skončí. To je nekorektní. Pro rozhodčí to nebylo jednoduché, protože není žádné pravidlo, podle kterého se musí protest podávat hned. A Dán ty dvě vteřiny získal, tak proč mu je odepírat, ale je to nešťastné. Nedovedu si představit, že by tato situace nastala mezi prvním a druhým místem.
Michal Schlegel a odměna za úspěch na Závodu míru.
I tak má Michal Schlegel pódium. Tušil jste, že s Giro d’Italia v nohách by mohl mít ještě tolik sil?
Ano, z vlastní zkušenosti vím, že když člověk objede třítýdenní závod a není úplně popravenej a na dně sil, ale může si třetí týden i vyhovět, tak si stačí lehce orazit a tělo ještě čtrnáct dní vydrží, než přijde ta největší únava. Byli jsme spolu v kontaktu celou dobu před Girem i během něj a rozhodli jsme se až po skončení na poslední chvíli. Michal si také už poslední týden Gira vystupoval v závěrečných stoupáních, aby trošičku našetřil síly, odpočinul si a vlítl na Závod míru.
Plánovali jste, že zkusí zaútočit ve druhé etapě v prvním výjezdu na Dlouhé stráně?
Michalovi taková dlouhá stoupání sedí, není vyloženě výbušný typ. Měl loňskou zkušenost, kdy se ten kopec jel jednou a tehdy nebyly nahoře rozestupy velké, protože všichni byli čerství a nějak to zvládli. Proto jsme chtěli využít, že se letos jel dvakrát. Čím větší náskok by si udělal, tím by to i pro tým bylo jednodušší. Žlutý trikot se hájí daleko lépe, když má závodník náskok dvě minuty, než třeba jen třicet vteřin a musí hlídat daleko více závodníků.
Plán vám překazil Belgičan Bjorg Lambrecht, přesto jste i v poslední etapě útočili. Co chybělo?
V cíli byla i desetivteřinová bonifikace pro vítěze, takže stačilo vyhrát o šest vteřin a už by se převlíkal do žlutého. Závěrečné stoupání není tak extrémně těžké a sedí výbušnějším závodníkům. Michal zkusil nastoupit v závěru na delší spurt a urvat je z háku. To se mu povedlo jen u některých, ale Belgičan Lambrecht to ustál a přijel s ním, takže to nevyšlo. Ale líbí se mi, že tým byl schopný plnit, co jsme si řekli, a Michalovi maximálně pomoct. Ještě lepší by bylo, kdyby měl podobně silného člověka k sobě, jako měli třeba Belgičani, takto nám ve stoupání zůstával sám.
Bylo Česko letos v pětileté historii Závodu míru nejblíže celkovému triumfu?
Šestnáct sekund je hodně blízko, zvlášť když se podíváme na profil závodu. Na druhou stranu si musíme přiznat, že Belgičani měli silnější tým a tři závodníky v prvních pěti. I kdyby nakrásně Michal královskou etapu vyhrál a oblékl se do žlutého, měl by proti sobě v poslední etapě tři Belgičany a pro nás by bylo strašně těžké všechno kontrolovat. Vytěžili jsme absolutní maximum.
Uspokojily vás i výkony ostatních členů týmu?
Výborně si vedl Jakub Otruba, který byl ještě loni junior. I jako prvoročák ukázal, že u nás patří k nejlepším do 23 let. Splnil si svoje úkoly, mám ho i v týmu v Prostějově, takže z tréninkového hlediska ho znám. Musí samozřejmě posbírat spoustu zkušeností, ale je v něm budoucnost a měl by nahradit Michala, až odejde do elitní kategorie. Velmi dobrý standard zajel Dominik Neuman, který má výbornou sezonu, pomáhal Michalovi a hodně dlouho s ním zůstával. Trochu za očekáváním zůstal Jiří Šorm, který se považuje za vrchaře a závod mu měl sedět, ale bohužel nepředvedl, co jsem od něj očekával, a ve druhé etapě vzdal. Jiří Petruš byl domácí, pochází z Vrbna pod Pradědem a byla to pro něj první reprezentační akce, takže to měl těžké. Snažil se plnit své úkoly a je to jen o zkušenostech, které musí získat. Roman Lehký už je má, jezdil už velké závody a tady byl moje spojka s týmem, protože v této kategorii nejsou povoleny vysílačky.
Nepřipadá vám, že je Závod míru rok od roku těžší?
Mně se strašně líbí a jako závodníkovi by mi strašně seděl. Například zrovna výjezd na Dlouhé stráně mám v oblibě, protože pocházím z Olomoucka a často jsem tam trénoval. Ale chápu, že jezdci nadávali, protože celý závod je strašně těžký. Nezdá se to, ale i první etapa, která se dojíždí do Rýmařova, není vůbec jednoduchá, zvlášť když trochu zafouká. Platí, že kdo uspěje na Závodu míru, vesměs se uchytí v nejužším profipelotonu, protože tady vyhraje opravdu ten nejlepší. Jsou to extrémní kopce jako v Alpách a ukáže se ryzí výkonnost vrchařů. Když se jede rovinatější závod, rozhodne buď časovka, nebo únik, a potenciálních vítězů je víc, kdežto na Závodě míru může potenciálně vyhrát pět deset lidí.
Máte nějaké ohlasy od zahraničních týmů?
Světová konkurence ho bere jako specifický závod, v celém seriálu Nations‘ Cup pro závodníky do 23 let je nejvíce kopcovitý. Úvodní díly v Belgii a Holandsku jsou víceméně terezínové závody na větru a po rovině. Závod míru je velkou náročností pro vrchaře mezi nimi ojedinělý, takže i týmy, které neuspějí na jarních klasikách, pak skládají jezdce pro úspěch u nás. Prvních patnáct států má pak totiž automaticky zajištěný start na nejprestižnějším závodě této kategorie Tour de l’Avenir. A nám se to stejně jako loni podařilo.
Našel jste se v práci s talentovanými mladíky?
Celý život mě cyklistika nesmírně baví. Pracovat s kluky a předávat jim nějaké zkušenosti je moc příjemné. Letos jsem objel i několik závodů s juniory, se kterými je to ještě zábavnější. Nemají totiž tolik zkušeností a nejsou tolik vyzávodění, takže je potřeba s nimi řešit víc věcí, ale když se pak podaří výsledek, je to o to příjemnější pocit. Když sami zjistí, že jim domluvená taktika nebo nástup ve správný okamžik přinesl úspěch, tak je to potěší. A tuto sezonu se nám zatím hodně daří. Na všech závodech máme buď někoho na pódiu, nebo vyhranou etapu. Letošní sezonu jsem nesmírně spokojený a strašně si přeju, ať to pokračuje a i v budoucnu se posouváme dál.
