„Gábina nemá hůl!“ vyděsí se šéftrenér Ondřej Rybář. Při výjezdu z úvodní položky hromadného závodu ji Gabriela Soukalová ztratila, do mírného stoupání před tribunami se dere bez ní.
„Kdo tam běží?“ řeší šéftrenér.
„Karpich.“
Fyzioterapeut Roman Karpíšek startuje ze svého stanoviště na vršku stadionu a spurtuje po sněhu s náhradní hůlkou k Soukalové.
„Už ji dostala.“
Ta ztracená leží na sněhu za zatáčkou, Karpíšek sem dojde a zvedá ji.
„Má ta Gábinina náhradní správnou dýlku? Je s tim černým dole?“ zjišťuje Rybář. S koučem Markem Lejskem, stojícím tradičně u trati, se éterem domlouvá: „Jestli jí budeš dávat tu její, tak vylez na horizont, neměňte v kopci. A ať z toho není zmatená.“
Což se u Gabriely Soukalové snadno řekne, ale hůř provádí.
„Gábi, chceš tu hůlku vyměnit?“ volá na ni Lejsek.
„Jo!“
„Tak mi ji podej.“
Soukalová si omylem vycvakne tu správnou, svoji milovanou růžovou, a podává ji.
„To je ta druhá,“ volá Lejsek.
„Doprčic.“
„Kašlem na to.“
Ke stejnému závěru dochází na dálku také Rybář: „Necháme to být.“
Když se Soukalová o příhodě s hůlkou po závodě zmíní, schová hlavu do dlaní a rozchechtá se: „Co dodat? Jsem česká Bridget Jonesová.“
BOJ NA TRATI. S číslem 9 Vítková, ve žlutém Soukalová.
Tiril Eckhoffová přiváží peloton biatlonistek na druhou ležku. Soukalová přemýšlí: Jsem docela zadejchaná, měla bych si cvaknout nahoru. Jeden cvak, neboli úprava mířidel, zvedne ránu zhruba o 2,5 milimetru.
Nakonec si necvakne, riskne to.
Načež mine třetí terč. „Hodně těsný kalibr na šest hodin. Škoda,“ říká Rybář. Přeloženo: kdyby pálila o milimetr výš, terč by patrně zasáhla.
Teprve mnohem později se ukáže, že právě tento milimetr bude pro ni v partii o medaile osudový.
Nyní jede až osmnáctá, ztrácí 32 vteřin. Veronika Vítková, rovněž s jedním trestným kolem na svém kontě, je dvanáctá. Vpředu zůstává sedm zatím bezchybných žen. A v jejich čele...
„Ta Dorin to vůbec nešetří,“ prohodí Rybář.
Ale ještě není konec.
Ještě dávno není konec.
Po bezchybné třetí položce obou českých žen najednou na tabuli září: 3. VITKOVA, 4. SOUKALOVA. Kouč žen Zdeněk Vítek se směje a poplácá Rybáře. Na ten tandem v modrých kombinézách, deroucí se po trati vpřed, se moc dobře kouká.
Musím pochválit servis, dnes máme skvělé lyže, pomyslí si Vítková.
Už chytily druhou Rusku Jurlovovou, už jdou před ní. Jen Marie Dorinová-Habertová jede 25 vteřin před nimi.
Půl kola tahá jedna, pak druhá. „Dost jsme si pomohly a pošetřily navzájem síly,“ ocení Vítková.
Čtyři vteřiny za nimi se ženou Laura Dahlmeierová a Kaisa Mäkäräinenová. „Bude to o poslední střelbě,“ povídá Rybář.
„Hlavně nebuď nervózní,“ říká kolegovi Vítek. Ale kdo by nebyl? „Dneska jsem na infarkt,“ tvrdí i šéf svazu Jiří Hamza, v obličeji bílý.
Touha sáhnout si na Holmenkollenu aspoň na jednu medaili, je obrovská. A tady se mohou zrodit klidně i dvě.
Na poslední stojku dorazí daleko před ostatními Marie Dorinová-Habertová a opět se nemýlí. Za ní přijíždí vláček pěti žen: Soukalová, Dahlmeierová, Vítková, Mäkäräinenová, Jurlovová.
Velké finále je tady.
Tři z nich trefí všechny terče. Vítková jednou míjí. „Moc nahoru,“ říká Vítek. „Zbytečně uspěchaná rána. Asi jsem se nechala příliš unést atmosférou,“ vyčiní si ona.
Soukalová je bezchybná. Rybář zatne pěst.
„Gábina jede druhá, tři vteřiny za ní Dahlmeier, pět Kaisa.“
ČEŠI A ČEŠKY. Fanoušci a střelecká bitva na poslední položce.
Po chvilce jsou sokyně u ní. „Má smůlu, že za ní vyrazily zrovna takovéhle dvě rachejtle,“ usoudí Michal Krčmář v roli diváka.
„Ať s nimi jede chytře. Ty lyže jí jedou,“ vybízí do vysílačky šéftrenér.
Vítek věří: „Kaisu dostane.“
Rybář vzpomíná: „Dahlmeier tuhla ve štafetě.“
Je to však Gabriela Soukalová, komu dvě dračice unikají. Mäkäräinenová, rovněž lačnící po své první medaili z Osla, ve stoupání zaútočí. Němka se Finky zachytí, Češka ne.
„Zařvěte na Gábinu, že to musí zkusit!“
Zkusí to. Vyráží za nimi do kopce. Stahuje mezeru na dvě vteřiny. Přesto jako je dělil lán světa. Za „lano“, na kterém visí, se přitáhnout nedokáže.
V českém hloučku na střelnici zazní: „Proč není ještě pátá střelba.“
Po předposledním kopci Soukalová pochopí: Nejde to, tady končí veškerá legrace, je konec. Křeče se zabodávají do nohou.
Na poslední kopec se stěží vydrápe.
„Došlo mi tak jako ještě nikdy. Já normálně skoro jen šla,“ bude vyprávět.
ČTYŘI NEJLEPŠÍ. Jásající vítězka Dorinová-Habertová. Stříbrná Dahlmeierová, porážející v souboji o stříbro Mäkäräinenovou. A na čtvrtém místě (opět) Gabriela Soukalová.
„Bramborový duch šampionátu,“ o němž hovořil šéftrenér Rybář, českou výpravu neopouští. Podruhé končí Gabriela Soukalová čtvrtá. Zamává divákům. V tom gestu je skryta i úleva.
„Už se těším z Osla na Sibiř,“ poví. Norská destinace jí nesedla.
Veronice Vítkové naopak sedala čím dál víc. Předvádí rychlé závěrečné kolo, poradí si s hroznem soupeřek a je v cíli šestá. Ze čtyř individuálních klání na šampionátu nasbírala čtyři umístění v Top Ten.
VYČERPÁNÍ. Veronika Vítková v cíli. Ale čtyřikrát v Top Ten, za to může být na sebe hrdá.
„Tohle se mi ještě nikdy nepovedlo, tak určitě mohu být spokojená. I jistotu ve střelbě jsem získala. Škoda jen, že to nedopadlo ještě o kousek výš. Bylo k té medaili dobře našlápnuto,“ vypráví Vítková.
Věří, že než se ve čtvrtek na Sibiři znovu vydá na start, pobere ještě nějaké síly. „Dostala jsem se tu na vlnu, po které se mohu vézt. Je konec sezony, tak bych se v Rusku konečně mohla podívat i na to pódium.“
A slečna Soukalová?
„Loni jsem měla placku z mistrovství světa, ale jinak celou zimu nic. Letos mi to tady na placku nevyšlo, zato mám krásná umístění ve svěťáku,“ usoudí.
Přesto při zmínce o velkém glóbu vzápětí propadá skepsi.
Ano, celkově stále v poháru vede. „Ale spíš nevěřím, že mi zůstane. Koukněte na Marii, jak je rozjetá. Právě teď je o úroveň výš,“ ukáže na Dorinovou-Habertovou, kráčející si na stupně vítězů pro třetí zlato.
Areálem zní Marseillaisa.
„Taky si tu českou hymnu jednou zazpívám,“ zadoufá Soukalová.
Její křišťálová skepse snad brzy pomine. Nikdy se předem nevzdává. A kromě toho, v průběhu sezony přece mnohokrát vyprávěla: „Letos si připadám jako v pohádce.“
Pohádky mají vždy šťastné konce.