Když Michal Krčmář a další čeští biatlonisté v sobotním odpoledni odjíždějí z hotelu do areálu na svoji štafetu, potkají Evu Puskarčíkovou a Markétu Davidovou, vracející se z té ženské, a ty je požádají: „Zajeďte nějaký dobrý výsledek, ať se o nás moc nepíše a schováme se za váš závod.“
O tři hodiny později si Krčmář na tato jejich slova vzpomene.
Ale i Zdeněk Vítek, trenér mužů, je před startem mužského závodu natěšený a rozdává víru: „Dneska se konečně pohneme dopředu.“
První dva úseky tomu úplně nenasvědčují. Michal Šlesingr i Ondřej Moravec dvakrát dobíjejí, Češi jsou v poločase štafety čtrnáctí, se ztrátou 1:12 minuty.
NEŽ SE POLE ROZDĚLILO. První stojka mužské štafety.
„Jsme 32 sekund od osmého místa,“ počítá šéf svazu Jiří Hamza. „A ani to šesté ještě není úplně nedosažitelné.“
Kdyby tak tušil, co vše se ještě v tomto závodě stane.
Tomáš Krupčík vyráží na třetí úsek. Po středečním vytrvalostním závodě na něj zle dolehla únava, ale tu nechal kdesi na hotelovém pokoji. Od prvních stovek metrů se cítí na lyžích výborně.
Díra přede mnou, díra za mnou, pomyslí si Krupčík, když ze 14. místa studuje aktuální situaci. Chumelí, trať zapadává. Bude to náročné, je mu jasné. Radši to rozjedu rozvážně, ať mi do finiše zbude dost sil.
Ta strategie zafunguje výborně.
RYCHLÝ I PŘESNÝ. Tomáš Krupčík (druhý zleva) na třetím úseku štafety.
Vyčistí ležku. Pak vyčistí i stojku. A jak. Za pouhých 20 sekund! „To byla taková italská stojka, rychlá a sebevědomá,“ chválí ho Hamza.
Ano, takhle se závodí o přední příčky. Najednou je už sedmý a těsně před sebou má expres Dominika Landertingera. Dokáže se udržet té skoro dvoumetrové rakouské mašiny?
„Landi umí jezdit poslední kola excelentně. Ale řekl jsem si: Zkusím se ho udržet co nejdýl. Buď na té trati zahynu, nebo to zvládnu,“ poví po závodě Krupčík.
Přilepí se na Landertingera, nedovolí Rakušanovi ucuknout ani o píď. A nejen to. V kopci před stadionem se posouvá před něj. „Měli jsme dnes super lyže, tak jsem Landiho přefrčel,“ poví.
Na svém úseku předstihl Krupčík celkem osm soupeřů! Dal vzpomenout na dávné štafety, ať už ty smíšené nebo ženské s Gabrielou Koukalovou, kdy předváděla na svých úsecích podobně bláznivé kousky.
Pohled do statistik dokonce praví: ve třetím kole třetího úseku byl Krupčík třetí nejrychlejší, pouze o 4,7 sekundy za Tarjeiem Böem.
„Vážně? O tom by se mi ani nesnilo. Štafeta byla můj nejpovedenější závod na celém šampionátu,“ nadšeně vykládá.
Stává se výjimkou z pravidla. Zatímco mnozí soupeři, ale i někteří čeští biatlonisté už melou na šampionátu z posledního, on se s každým dalším dnem v Östersundu zlepšuje. „Už v minulosti jsem si ověřil, že potřebuji na velké akci víc závodů, abych se rozzávodil,“ svěřuje se.
Michal Krčmář se na svůj čtvrtý úsek vydává s vědomím: Křupas nás dostal do kontaktu, teď je to na mně.
Ještě o den dříve byl tentýž Krčmář na tréninku poněkud rozmrzelý a vyprávěl: „Dneska jsem vstával špatnou nohou.“
Zato v sobotu vstal tou správnou. Svůj nejlepší výkon ve velmi dlouho utrápené sezoně si schoval právě na tento den. Najednou jako by se přenesl do filmu z minulých let, do závodů, kdy ze sebe v koncovce dokázal vydolovat netušené síly, ke své famózní jízdě za třetím místem ve stíhačce v Rupholdingu 2017, nebo do loňského stříbrného olympijského sprintu.
Později řekne: „Kdo mě dnes viděl na trati, tak si snad řekl: Jo, tohle je ten Michal z minulé sezony, kdy mu to na lyžích chutnalo a jezdilo. I kdybych měl tenhle pocit zažít jenom jednou za letošní sezonu, jsem neskutečně rád, že jsem zjistil, že to ve mně pořád je, a dokázal jsem to tu předvést.“
Biatlon je kouzelným sportem i proto, že do poslední položky nikdy nemáte nic jistého. Johannes Bö si na závěrečné stojce zahrává, třikrát dobíjí, ale zachrání sám sebe i norské zlaté ambice a jede pro titul. Němec Benedikt Doll pospíchá pro stříbro... a Martin Fourcade musí na dvě trestná kola, čímž otevírá bránu k bronzu skupince, která dosud za ním bojovala o 4. až 8. místo.
Rusko, Rakousko, Česko, Slovinsko a s malým odstupem Švédsko. Najednou se přede všemi otevírá obrovská, už netušená příležitost.
Alexander Loginov superrychle vyčistí stojku a odjíždí z ní třetí. Julian Eberhard naopak zoufalou střelbou likviduje ambice Rakušanů.
Michal Krčmář jednou dobíjí a už se také vrhá na trať. Pozoruje, jak jen kousek před ním jede Slovinec Rok Tršan a vůbec nekouká doleva, kde stále ještě krouží po trestném kole Fourcade. Nepřipouští si, že by legendární Francouz předtím mohl při stojce až takhle selhat.
Po chvíli předjíždí Slovince a pomyslí si: Fajn, tak už jsme pátí.
„Jedeš čtvrtej!“ křičí na něj sportovní ředitel Ondřej Rybář a utíká s ním.
Hmm, Ondra se přeřeknul, pomyslí si Krčmář. Nebo mě chce možná ještě víc nahecovat, tak si trochu vymýšlí.
Jenže Rybář si nevymýšlí. „Fourcade je dole za tebou,“ volá na něj.
Až teď to českému finišmanovi secvakne: No pane jo, my jsme opravdu čtvrtí. Teprve nyní mu dojde, že Martin Fourcade nejspíš musel na trestné kolo.
Dobře, jak daleko mám před sebou třetího Loginova? Patnáct sekund? To je nejspíš moc.
Vzápětí Krčmářovi,řečenému Bimbo, v předposledním kopci Slovinec, jedoucí za ním, přišlápne a zlomí hůlku.
Dole na střelnici, u kouče Zdeňka Vítka, nastává poplach: „Bimbo nemá hůlku,“ ozývá se z vysílačky. „Slyšíte? Dejte mu ji!“ burcuje kouč.
Dostává ji od servismana Šimona Kubiny v následném sjezdu, ale ne svoji, tahle je značky Leki, snad náhradní pro Krupčíka nebo Šlesingra, jinou u sebe Kubina nemá.
„V tu chvíli jsem měl víc starostí, abych sehnal správnou hůl, než abych útočil na Loginova,“ přizná Krčmář.
Anders Magnus Bratli, Vítkův asistent, stojí u trati na dalším stanovišti i s Krčmářovou náhradní hůlkou, ale protože se ve vysílačce právě horlivě diskutuje jen česky, nerozumí, co se děje.
Vítek pochopí, ponouká tedy hned Bratliho anglicky: „Dej Bimbovi hůl.“ V tu chvíli je Krčmář u něj. „Zahodil jsem tu cizí hůl a svoji náhradní jsem Andersovi skoro vyrval z ruky,“ poví.
BOJOVNÍK: Michal Krčmář během posledního úseku.
Ne, slovinskému finišmanovi Tršanovi nedá přičichnout k šanci na opětovnou změnu pořadí. Ovšem stejně tak si uvědomuje, že Loginov je opravdu příliš daleko před ním.
„Loginov je tak moc silný závodník, že si nemyslím, že bych ho dokázal dojet, i kdybych neměl ty trable s hůlkou,“ usoudí Krčmář za cílem. „Zastřílel předtím famózně a třetí místo si zasloužil. Musíme být pokorní a radovat se i ze čtvrtého.“
Na něm právě protíná cíl.
Radují se všichni. Rybář doběhne ke střelnici, obejme Vítka.
Ten hledí na světelnou tabuli s výsledky a v hlavě má změť emocí.
„Před závodem bych bral čtvrté místo všemi deseti,“ říká.
Ale... Samozřejmě, že přemýšlí o tom, kde zůstalo ležet těch 16 sekund k historické medaili.
„Ondra Moravec střílel ležku hodně s respektem a dvakrát dobíjel. I Boušek (Michal Šlesingr) předtím střílel s respektem vzhledem k tomu, jak jindy umí střílet rychle.“
Kdyby tomu tak nebylo...
Ne, hra na kdyby je ošidná. A zbytečná.
Příval radosti ji přebíjí. „Medaile by byla bomba, ale i tohle je super,“ ujistí Vítek.
ŠAMPIONI. Norská štafeta ve složení (zleva) Lars Birkeland, Vetle Christiansen, Tarjei Bö a Johannes Bö slaví titul mistrů světa na šampionátu v Östersundu.
Krčmář se v cíli dozvídá, že čtvrté místo je zároveň nejlepším umístěním české mužské štafety na mistrovství světa všech dob. „To jsem nevěděl,“ pozdvihne obočí. „Je hezké být u takového milníku, který to někam posune. A třeba u toho ještě pořád budu, až ho posuneme ještě dál.“
Pochválí i Michala Šlesingra a Ondřeje Moravce za vše, co také oni ze sebe vyždímali na trati. Ocení úžasnou jízdu Tomáše Krupčíka. Protože štafeta je a vždycky bude skupinové dílo.
V tu chvíli si Krčmář vzpomene také na smutné obličeje českých biatlonistek po jejich sobotním závodě.
„Takže holky, ten náš výsledek je pro vás,“ prohlásí. „A hlavu nahoru. Co se vám dneska stalo, je sice hodně hořké, ale tenhle sport je právě tím tak krásný, že je v něm všechno možné.“
Vlastně tím českým ženám vzkazuje: Příště je řada zase na vás.
