Ve čtvrtek sedla do auta a odcestovala do Ruhpoldingu, v pátek si v areálu zatrénovala a v sobotu šla na věc, opět jednou coby česká specialistka na štafety Světového poháru.
„Něco zkoušíme,“ vysvětloval zatím kouč Zdeněk Vítek, proč proházeli pořadí úseků a nahlásili české kvarteto v pozměněném pořadí Jislová, Davidová, Puskarčíková, Vítková.
„Mělo by to postupně gradovat,“ věřil Vítek.
Když se slečna Davidová dozvěděla, že na ni tentokrát čeká druhý a nikoliv třetí úsek, trochu se lekla: „Kdo ho od nás v téhle sezoně vyfasoval, šel na trestné kolo. Jestli on není začarovaný.“
Pokud byl, tak v Ruhpodlingu tato zaklínací formulka naštěstí nefungovala.
Jessica Jislová sice na prvním úseku dostala hůlkou do obličeje, když najela příliš blízko za Slovenku Fialkovou, ale po vykonané šichtě na trati potkala v buňce chystající se Veroniku Vítkovou a vykládala jí: „Ty lyže mi dneska jely úžasně.“
JAU. Jessica Jislová a úder hůlkou od Slovenky Fialkové.
Se stojkou se předtím Jislová srovnala na dvojí dobíjení, ale ve svém posledním kole vylepšila osmnácté místo štafety na třinácté a předávala s mankem pouhých 41 vteřin na čelo.
Markéta Davidová vyrazila do boje vybavena svojí novou puškou vzor 2018, kterou si nechala vyrobit na míru u slovinského experta a o které hovoří jen pochvalně: „Fakt mi sedí. Změnit bouchačku byl výborný krok.“
Vleže jednou dobíjela, potom přikvačila na stojku, svoji obávanější položku a pěti ranami zlikvidovala pět terčů. „Taková pozitivní překvapení mám rád,“ liboval si u dalekohledu Vítek.
Nebylo až tolik podstatné, že Davidové opět jednou trvala položka poněkud déle. „Já vím, střílím pomalu, je přede mnou pořád strašně moc práce,“ povídala později. „Neumím ještě nuly jak na běžícím páse, proto se zatím nebudu hnát do nějaké rychlosti, když si nejsem jistá v přesnosti. To by bylo zbytečné. A nula se počítá.“
Předávala, jak přebrala, tedy na 13. pozici. „Tak jsem to prokletí druhého úseku snad prolomila, žádné trestné kolo,“ potěšilo benjamínka týmu. „Ale na třetím úseku se mi předtím líbilo víc.“
V Ruhpoldingu po něm právě uháněla Eva Puskarčíková a postrkovala štafetu do první desítky. Škoda toho jednoho dobíjení vleže. „Už jsem si myslela, že mi ten poslední terč padnul a vstávala jsem a on ne,“ popisovala.
FANOUŠCI. Těch českých, moravských i valašských bylo podél trati více než dost.
Z devátého místa, osm vteřin za osmými Ruskami, poslala do akce finišmanku Veroniku Vítkovou. Šestá příčka byla v tu chvíli vzdálena takřka celou minutu. Ale Vítková po sněhu letěla, předstihla Rusku, stahovala vteřiny na ostatní, pak i desítky vteřin.
„Výborně připravené lyže, musím pochválit servisní tým,“ vyzdvihla. A výborně připravená byla i ona. Jako by to šlo tentokrát samo.
Také svoji občas haprující první ránu vleže zvládla.
„Ale zase jsem netrefila při ležce tu poslední, i když jsem si byla jistá, že spadne,“ přiznala. Dokonce už instinktivně zavírala klapku na dioptru. Jenže ten černý terč na ni vyzývavě svítil dál. Rychle ho zabílila a znovu se jala nahánět Rusku Jurlovovou, která jí po střelnici poněkud ucukla. Po chvíli se z vysílačky českého týmu ozvalo: „Už ji Verča zase má.“
Stojka byla parádní, bezchybná, za 24 vteřin, druhá nejrychlejší.
OSTROSTŘELKYNĚ. Veronika Vítková vedle Rusky Jurlovové na stojce.
Vypálila ze střelnice za Francouzkou a Švýcarkou a najednou kouká: Hele, ony obě zabočují doleva, na trestné kolo.
Češky rázem jely šesté, před Vítkovou díra, za Vítkovou díra, o umístění víceméně rozhodnuto. Od trenérů přišel éterem logický pokyn: „Pošetři trochu síly na masák.“
Poslechla, lehce zvolnila, v cílové rovince mávala divákům a nadmíru spokojeně vyprávěla: „Dneska jsem se cítila vážně dobře. Přestože to byl už pátý závod v trimestru, síly mi neubývaly. Naopak jsem měla pocit, že jich mám víc než ve čtvrtek.“
Což potvrdila i čísla a statistiky. Absolutní čas měla v bitvě hvězd na čtvrtém úseku ze všech nejlepší. Důvod k úsměvu, že?
Naopak Aita Gasparinová, která převzala švýcarskou štafetu na prvním místě a dovezla ji na sedmém, ronila opodál slzy zklamání, zatímco ještě o kousek dál Italky zvesela rozebíraly svoji druhou příčku a finišmanka Federica Sanfilippová oznamovala: „Zítra nejedu masák, a tak si dám dneska na oslavu svařák.“
Stříbrné Italky nadšeně pózují fotografům.
Co se týče české ženské štafety, každopádně se zdá, že sestava pro Pchjongčchang se rýsuje velmi výraznou fixou. Podruhé v sezoně doběhla tato čtveřice šestá, navíc nyní mnohem blíže k čelu závodu než v prosinci v Hochfilzenu.
Už i Markéta Davidová tak může v 21 letech uvažovat o tom, že si v únoru „prohlédne“ kousek Koreje a ještě předtím potrénuje s týmem na kempu v Kazachstánu.
„Nooo, to nevím, oficiálně nám ještě nikdo nic neoznámil,“ usmála se a na téma olympijské hry přidala: „Já se na ně úplně neupínala, protože věřím, že můj čas na nich v budoucnu ještě přijde. Ale kdyby to vyšlo už letos, bude to pro mě takové zpestření, odměna za předchozí práci.“
Zdeněk Vítek v minulosti, ještě se závodnicí Gabrielou Koukalovou, zažil ve Světovém poháru se ženskou štafetou i medailové a dokonce „glóbové“ časy. Jenže Koukalová tady letos není a v Koreji rovněž nebude. Tohle je tým, na který kouč nyní sází.
„Dostat se na malé pódium pro šest nejlepších je pro nás momentálně stejným úspěchem, jako když jsme se dřív dostali na to velké,“ připomněl.
Po večeři si šly Češky na malé pódium stoupnout při večerním ceremoniálu v centru Ruhpoldingu.
Poslední předolympijský test štafety jim vyšel. Veronika Vítková se zahleděla do dáli a do budoucna, až kamsi na korejský sníh, a věštila: „Když se tam vyvarujeme trestných kol a budeme co nejmíň dobíjet, minimálně o tu první šestku můžeme na olympiádě jet.“
