Hala Thialf se po pozdním zakončení pátečního programu vyprazdňuje, ale ona je stále tady.
„Vylosovali ji na dopingovou zkoušku. Proč zase Martinu a ne Holanďanky?“ lamentuje kouč Petr Novák. Vždyť každá minuta oddychu je během mistrovství Evropy ve víceboji důležitá.
Martina Sáblíková na hotelu ulehne do postele až o půlnoci. Usne, jenže za tři čtvrtě hodiny je opět vzhůru, stejně jako spolubydlící Nikola Zdráhalová. Spíš? Nespím. Já taky ne.
Úvodní závody šampionátu se i v mysli matadorky Sáblíkové neustále převalují jako hustá mlha. Působí na ni kombinace silných emocí i fyzické únavy těla, které není zcela zdravé, a nejspíš i té kávy a energetického nápoje, kterými se pozdě večer udržovala v hale při životě.
„Já totiž normálně kafe vůbec nepiju,“ přizná.
Uprostřed noci zvrací, bolí ji břicho. Až o půl páté konečně zabere a usíná. V devět ráno v sobotu zase vstává, sama si nabrousí brusle, dosnídává v autě cestou do haly. Kdo jen vymýšlel ten časový program? Končíme jeden den v deset večer a další den v jedenáct dopoledne máme zase závodit.
Běž, řekni jim, jak na to
Má to vše ještě zapotřebí? Třikrát vyhrála olympiádu, šestnáctkrát mistrovství světa, pětkrát evropské mistrovství ve víceboji, desetkrát Světový pohár vytrvalkyň.
Přesto stále nachází motivaci.
Kde? Jak?
Těch faktorů je více.
Dokáže ji pohltit mikropříběh každého dalšího závodu. Chce zas a znovu porážet jak bolesti vlastního těla, tak všechny sokyně, detailně pitvá jejich časy i možnosti. „Zmáčknul jsi jim, jak rychle jezdí ta kola?“ vyzvídá u Nováka během tréninku.
Zároveň mocně absorbuje atmosféru šampionátu. Není lepšího místa na vdechování esence rychlobruslení než v modrobílém skvostu ledové arény v Heerenveenu, zrekonstruovaném za úctyhodných 50 milionů eur, se solárními panely na střeše.
Tady tepe srdce tohoto sportu.
Rozjíždí se a po zaplněných tribunách letí oranžová mexická vlna. „Diváci jsou úžasní, jak tu povzbuzují. Nabíjejí mě energií,“ říká Sáblíková.
Ještě cosi ji nabíjí. Vlastní tým, její tréninková skupina. V 29 letech se dokáže radovat z úspěchů ostatních dokonce i více než ze svých. A Nikola Zdráhalová v Heerenveenu právě poprvé v kariéře bojuje o evropskou Top 10.
„Hele, nepostávej tady, koukej se jít vyjet,“ žene ji Sáblíková po pětistovce, přičemž se dočasně proměňuje v poradkyni i asistentku trenéra. Ne náhodou ji před časem začal Novák na trénincích stále častěji ponoukat: „Běž, řekni jim sama, jak na to. Jednou to po mně převezmeš.“
Vida, ono mě to baví, zjistila.
„Možná bude jednou lepší šéftrenérkou než já,“ usměje se Novák.
Já bych z toho měla infarkt
Těsně před vlastním startem si Sáblíková přetrhne tkaničku u brusle. „Já bych z toho měla infarkt,“ prohodí Zdráhalová. Zato její starší kolegyně, ač ve svém nitru řádně znervózní, zachová kamennou tvář a problém chladnokrevně vyřeší. Musím jít těm mladým příkladem, nabádá samu sebe.
„Potřebuju hlavně uklidňovat. Proto jsem ráda, že mám Martinu vedle sebe,“ oceňuje dvacetiletá Zdráhalová.
„Máš na to. A jsi pořád tak mladá,“ říká jí před patnáctistovkou Sáblíková.
V mladší kolegyni tak trochu vidí sebe samu na začátku té dlouhé pouti za mnoha medailemi.
„Jsou si podobné. Disciplinované, hodné holky, které ochotně pomohou i ostatním,“ přitaká Novák. „Jdou si za svými cíli, obětují pro ně mnohé. Odříkají si spoustu věcí, které dělají normální lidi. Nevyrazí si nikdy po třífázovém tréninku do kina, protože vědí, že by tam dvě hodiny seděly místo toho, aby si lehly. Pořádně by pak nezregenerovaly a druhý den by je bolela záda. Ale odměnou jsou jim zážitky, které potom při závodech mají.“
Dojatá i z nizozemské hymny
„Promiňte, já si musím jít na chvíli lehnout,“ říká Sáblíková po sobotní patnáctistovce, v obličeji celá bílá. Na první pohled byste řekli: Je na samém konci sil.
Zdání klame.
Jistě, domácí Ireen Wüstová bruslí tentokrát v Heerenveenu ve své vlastní zlaté lize. Sáblíková je naopak před závěrečnou pětkou ve víceboji třetí, ztrácí 6,29 vteřiny na druhou Antoinette de Jongovou.
„Na stříbro už to nebude, Antoinette pětku umí,“ pronese nahlas, ale její duše bojovnice promlouvá jinak. „Kolo za 33!“ křičí na ni během jízdy Novák. V hlavě rychlobruslařky hned zabliká kalkul: De Jongová předtím jezdila kola za 34,7. Mohlo by se mi to ještě povést.
Povede se. Vyhrává závod na 5 000 metrů, vydře evropské vícebojařské stříbro, kráčí se dvěma domácími reprezentantkami na stupně vítězů, hledí odtud na českou vlajku a naslouchá nizozemské hymně.
„Nejkrásnější je samozřejmě ta česká,“ vypráví. „Ale i ta jejich, když ji v Heerenveenu zpívá celá hala, je nádherná. Dokonce jsem se na chvíli rozbrečela dojetím.“
TY NEJLEPŠÍ NA MISTROVSTVÍ EVROPY VE VÍCEBOJI. Zleva je druhá Martina Sáblíková, vítězka Ireen Wüstová a třetí Antoinette de Jongová.
Ještě dává rozhovory, když na ni Zdráhalová volá: „Jede Karolína.“ Společně visí očima na obrazovce a fandí Karolíně Erbanové ve sprinterském čtyřboji: „Tak jeď, jeď. Ty kráso, teď vyvinula takovou rychlost, kterou já nikdy v životě nevyvinu.“
Erbanová opustila Novákovu tréninkovou skupinu v létě 2014. Ovšem všechny tři mají na kombinézách nápis Czech Republic. Tady jsou jedním týmem. Mimořádně úspěšným týmem.
Martina Sáblíková stříbrná ve velkém víceboji.
Nikola Zdráhalová devátá, prvně v Top 10.
A Karolína Erbanová při premiéře evropského šampionátu ve sprinterském čtyřboji triumfuje!
„Je nás jen pár a stojíme tu proti zemím s obrovskou základnou, které mají tři i více rychlobruslařských hal a každý víkend pořádají závody,“ připomíná Erbanová. „Měly bychom držet pospolu a být pyšné na tu naši malou českou skupinku.“
Také tento podivuhodný společný příběh motivuje Sáblíkovou, aby i nadále chtěla být jeho součástí.
