V pátek v pět hodin ráno vyrážím na čtyřhodinovou cestu do slovenské Jasné, kde má přátelské setkání probíhat.
Počasí nic moc. Chvílemi prší, chvílemi padají kroupy, zataženo, místy mlha. Snad taková nebude i nálada slovenské šampionky, uvažuju.
Proč ta obava?
Vybavuje se mi nedávná vzpomínka z mistrovství světa ve Svatém Mořici. Při losování čísel tenkrát všechny slalomářky působily uvolněně – zatančily s maskotem, pobavily přihlížející fanoušky. Zuzulová se lehce pousmála. Ale jinak působila skoro až chladně.
Připisoval jsem to tehdy nervozitě před velkým momentem sezony. To se mi o pár minut později potvrdí.
Při příjezdu do Jasné se pocity mění. Slunce praží do teploměrů, které hned ráno ukazují sedm stupňů – jaro je za dveřmi.
Vydávám se nahoru na Chopok a z reproduktorů podél sjezdovek se line: „Dnes je tady s námi Veronička Velez Zuzulová, tak si to užijte.“
Na setkání s ní lákají fanoušky též plakáty vylepené různě po cestě.
Dvaatřicetiletá lyžařka právě natáčí dokument pro slovenskou Markízu. Pryč je ta žena, která se v Mořici skoro neusmála.
Teď působí uvolněně a spokojeně.
„Veroniko, jsme rádi, že jste ještě neukončila kariéru. Fandíme vám,“ slyší ten den od bezpočtu příznivců.
Kamkoliv jde, následuje ji dav slovenských fanoušků, žadonících o podpis do notesu, na helmu nebo jinou část lyžařského vybavení. Nikoho neodmítne, se spoustou fanoušků se obejme.
Tu se zastaví s 63letým Milošem, pak zase s 45letou Milenou a její malou sedmiletou dcerkou Ľubomírou. Zuzulová se jí hned ptá, jak se má a jestli z ní taky bude lyžařka. Když svůj vzor spatří pětiletá Vivien, ztratí řeč. S fotkou Zuzulové každý den usíná.
Hned poznáte, že ji na Slovensku milují. „Spolu s Peterem Saganem a Dominikou Cibulkovou je top. Měla dvě skvělé sezony a lidé už od ní čekají, že bude v každém závodě stát na bedně. Přitom před pár lety se to stávalo sporadicky,“ připomíná Martin Domok z internetového webu plusky.sk.
Slalom mezi lidmi
„Ale jako superstar se necítím,“ říká přesto Zuzulová. „Pozornost je určitě větší než před lety, ale to k tomu patří, je to součást sportu. Jsem ráda, že lidé mají rádi lyžování. Celou zimu jsem na cestách, a když dorazím domů, ráda cítím tu podporu lidí na vlastní kůži. Jsou to příjemné momenty. Vždyť tihle lidé se na mě dívají v televizi a jsou rádi, když se mi daří. Já jsem zase ráda, když jim to třeba tou společnou fotkou můžu oplatit,“ vypráví.
Pak už v bílé kombinéze, modré helmě a indiánských rukavicích vyráží přes menší boule dolů k Priehybě. Stačit jí lze jen těžko, vždyť místo slalomových branek se tentokrát vyhýbá lidem.
„To je docela zvláštní. Když trénujeme, máme kopec uzavřený. Tady neumím moc předvídat, což je problém. Nejsem si jistá, že mi tam někdo zleva nebo zprava nepřijede,“ říká žena, která své lyže ovládá jako málokdo.
V pomalejším tempu sjíždíme mezi fanoušky, kde Zuzulová začne vyprávět. Třeba o svých lyžařských začátcích.
Úsporné noci v autě
Otec Timotej je tělocvikář a vášnivý horolezec, maminka Viera zase knihovnice. K lyžím byla ale Zuzulová vedena odmala. Když jí byly tři roky, otec zrovna v Bratislavě zakládal první soukromý lyžařský klub. Ne proto, že by si myslel, že jeho dcera jednou bude prohánět nejlepší slalomářky světa. Prostě ho to bavilo.
Odmala spolu procestovali desetitisíce kilometrů ve Škodě 120. Za sněhem jezdili nejčastěji do rakouského Semmeringu, kde se jim místní často posmívali. Kvůli nedostatku peněz spali v autě nebo ve stanu, kde si svítili svíčkami. „Na hotel jsme neměli peníze. Lyže jsem měla z půjčovny,“ vzpomíná lyžařka.
V dětském kolektivu trávila veškerý volný čas. Elektronické výdobytky posledních let tehdy nebyly, mladí lyžaři se zabavili jinak. „Třeba jsme otravovali krávy, které se pásly kousek od nás, nebo zkoušeli, jestli nás kopne elektrický kabel,“ rozesměje se.
Shodou okolností právě Semmering byl tím místem, kde se v osmadvaceti letech dočkala svého prvního vítězství v závodu Světového poháru. Do té doby stála třináctkrát na stupních vítězů, ale nikdy na tom nejvyšším.
„V cíli jsem tehdy měla obrovskou radost, cloumaly se mnou emoce, protože to bylo něco, na co jsem strašně dlouho čekala. Byla to úleva, něco ze mě v tu chvíli spadlo,“ vypráví.
A tak vyhrála hned následující paralelní slalom v Mnichově.
Za malým glóbem
V posledních dvou letech je slalomovou princeznou, vždy druhou v konečném hodnocení. Před rokem o 85 bodů za Fridou Handotterovou a letos o 275 bodů za fenomenální Mikaelou Shiffrinovou.
I proto už není tou, které by se vysmívali. Je zkušenou dámou, které si lyžařský svět váží. „I sebevědomí pak máte větší, když už nejste někdo, kdo spadl z vesmíru,“ přiznává.
Poslední dvě sezony hrály největší roli v jejím prodloužení kariéry. „Přitom to bylo často jako na houpačce. Někdy jsem si říkala, že skončím letos, jindy zase, že to ještě rok zkusím. Ale když jsem skončila dvakrát druhá, chtěla bych ještě výš. Mám pocit, že se můžu ještě zlepšovat,“ říká.
Nejsou to olympijské hry, co ji žene do další letní dřiny, ale malý křišťálový glóbus, který má podle Zuzulové v lyžařském světě větší cenu. Je to její největší sen.
A že má kolem sebe na svahu jen mladší kolegyně? „I to mě o to víc motivuje,“ přiznává.
Pak už se zase loučí. Má další povinnosti.
Třeba vyhlásit vítěze závodu Hero Season Trophy, který v Jasné v pátek probíhal. Tentokrát je to ona, kdo předává kytice a medaile třem nejlepším.
Odpoledne se přesouvá na autogramiádu, kde se podepíše těm, kteří to na svahu nestihli.
V dubnu ji ještě čeká testování lyží a pak už zasloužená dovolená, na kterou s manželem Romainem vyrazí autem do Itálie nebo Španělska. Těší se do tepla: „Nemáme chuť cítit zase zimu.“
Jak říkají Slováci: Je to fajná baba.
