Pošesté? Posedmé? „Čert ví. Kdo si to má pamatovat?“ kroutí hlavou plavec. Větší talent prý české plavání nikdy v historii nemělo.
Říkají o něm, že je stroj na přepisování tabulek. Už před dvěma lety, v sedmnácti, na sebe upozornil tím, že překonal 34 let starý český rekord Daniela Machka na 1500 metrů. A jelikož šlo o nejstarší rekordní zápis v domácích tabulkách, nastalo kolem toho malé pozdvižení.
„Však byl pan Machek jedním z prvních gratulantů. Říkal mi, že je rád, že jeho jméno už v tabulkách nestraší,“ usmívá se Micka.
Jeho doménou jsou vytrvalecké tratě, tedy 400, 800 a 1500 metrů. „Vyhovuje mi osmistovka, která není tak dlouhá, ale největší ambice mám na patnáctce, ta je olympijská.“
Námitku, že plavat zmíněnou nejdelší trať v „pětadvacítce“ obnáší zvládnout bazén šedesátkrát, což musí být nuda, svěřenec trenérky Jaroslavy Passerové nebere.
Průnik v rockovém stylu
„Když plavete rychle, tak to docela utíká. A když máte rychlé soupeře, můžete se prohánět navzájem. Teď v Plzni jsme se hecovali s Richardem Nagyem ze Slovenska, plavali jsme vedle sebe a když jsem viděl, že víc kope nohama a zvedl frekvenci záběrů, musel jsem začít víc makat. Po čase to byly závody, které mě bavily,“ pochvaluje si.
Pakliže ovšem závodí sám se sebou, což je doma běžná věc, probíhá jeho průnik do špičky v rockovém stylu. „Musím se nějak zabavit, zpříjemnit si to. Takže si většinou v duchu pobrukuju, nejradši mám písničky od Lucie, Pink Floydů nebo AC/DC. To jsou chytlavé melodie,“ přibližuje.
Mohl si ale vybrat i dálkové plavání - ukrajování temp v přírodě se zdá být přece jen záživnější a „desítka“ je také olympijská disciplína. Ani s tím však Micka nesouhlasí.
„Po pravdě - když plavete dlouhé tratě, tak může být nudné oboje. Ale ve venkovním bazénu v Podolí můžete koukat na okolní skály, to je taky paráda. Navíc je v bazénovém plavání větší konkurence i vyhecovaná atmosféra, zatímco při dálkovém plavání jsou diváci jen u startu a u cíle. Na to mám ještě čas,“ přemítá student prvního ročníku managementu na vysoké škole ekonomické.
„Jo, na školu občas při plavání myslím taky, ale někdy už mi z učení hrabe,“ přiznává. „Tak si radši v myšlenkách zpívám.“
S myšlenkami na hry v Riu
Také v dálkovém plavání však už má vavřín - v roce 2012 na mistrovství světa juniorů v Kanadě získal bronz v závodě na 7,5 kilometru. Ve sbírání historicky prvních juniorských medailí pro Česko z velkých šampionátů pokračoval loni: na ME v Poznani získal dva zlaté a jeden stříbrný kov, z MS v Dubaji stejné věkové kategorie se pak vrátil se dvěma stříbry a jedním bronzem.
„Jednou může mít medaile i z mistrovství Evropy nebo světa seniorů,“ vzhlížejí k Mickovi s nadějí čeští trenéři. „Třeba to jednou vyjde,“ doufá, přičemž myslí i na olympiádu v Rio de Janeiru.
Olympijskou účast už má, v Londýně 2012 jako nejmladší český reprezentant obsadil na patnáctistovce 24. místo. „Byla to dobrá zkušenost, další postupný krok. Dostat se do Ria by bylo prima.“
Pět let bojoval se zdravotní patálií, utržený meniskus mu operovali před rokem. Jak tedy zvládal všechny rekordy a medaile, které do té doby získal? „Dá se říct, že jsem se na obrátkách odrážel jednou nohou. Ale už rok je to dobré, koleno mě netrápí,“ říká Micka, který denně zvládá v podolském bazénu dávku deset až čtrnáct kilometrů a na soustředěních téměř dvojnásobek.
„Ale to je u vytrvalostních disciplín běžné,“ dodává. Jeho nejbližšími cíli jsou prosincové MS v krátkém bazénu v Dauhá a příští rok „dlouhé“ MS v Kazani, kde už se bude bojovat o účast v Riu. „Třeba se to povede,“zasní se před svými prvními šampionáty v konkurenci dospělých.
.
