Loni mu podruhé udělil hlavní cenu i Český klub fair play, když pro změnu na dakarské rallye v roce 2013 dostával z nejhoršího italského soka. „To bych se asi propadl, kdybych ho tam nechal a jel dál. Peklo by se rovnou otevřelo,“ říkal.
Přátelé si ho dobírají, že by si pro své samaritánství měl dát na dres červený kříž, protože je tu ještě jedna cena fair play – od Brazilské motocyklové federace. V roce 2002 se při Šestidenní znovu ocitl v hororové situaci, byť tentokrát chybí happy end. „Ten kluk mi umřel v rukách v brazilském pralese, kde bylo sedmdesát stupňů ve stínu.“
Sám už má drsných zkušeností po krk, i proto si před odjezdem na letošní Dakar přál:„Sbírat ceny fair play už nechci. Vidět nehodu je vždycky nepříjemná záležitost, která ovlivní vaše závodění.“
Jenže když máte v sobě kus sportovního gentlemana, tak jsou předsevzetí zbytečná a nemusí jít zrovna o karamboly. Dakarská rallye se přehoupla do druhé půlky, když v pondělní etapě měl problémy Slovák Ivan Jakeš. Závodníci přejížděli vyschlé solné jezero, jeho motorka trochu soli „vdechla“ a on zůstal trčet na místě. Přes půlhodiny mával na soupeře a prosil o pomoc. Nezastavil žádný, dokud kolem nejel Pabiška, který – jak velí jeho přirozenost – Jakešovi pomohl.
A jak velí jeho přirozenost, o činu mlčel, dokud ho Slovák nezveřejnil na Facebooku. Pabiška už dřív tvrdil: „Beru takové chování jako automatické, zvlášť v našem sportu, kde se dostáváme na místa, kde si někdy můžeme pomoci jen sami.“
Příběh by teď mohl skončit, jenže on graduje a přináší důkaz, že šlechetnost se vyplácí. O den později Pabiška 20 kilometrů před cílem spadl, měl otřes mozku a i kvůli vysoké nadmořské výšce (4 000 metrů) byl dezorientovaný. Za všechny své kousky se však dočkal odměny. „Miran Stanovnik (slovinský jezdec) mě dotáhl do cíle. Cestu jsem nějak přežvejkal a v bivaku dostal lékařskou pomoc i dávku kyslíku.“
