Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vyjmenovaná slova a další hry. Když je na drsném Dakaru hodiny nuda

6 2017
Ze své sedačky zničehonic zavelel: „A teď vyjmenovaná slova po b.“ Jeho dva kolegové na sebe chvíli koukali, pak začali pomalu soukat: „By, být, obyčej...“ Hergot, jak je to vlastně dál?

„A hned jsme měli tři hodiny co dělat,“ vzpomíná Martin Macík. „Zjistili jsme, že z voleje neřekneme skoro nic. Že to dokáže asi jen ten, kdo se je zrovna učí.“

Zní to jako děj nějaké hospodské sázky, ale jde o pravdivý příběh z loňského Dakaru. A rovněž důkaz, že ačkoliv je tato rallye považována za nejdrsnější motoristický závod světa, tak jeho součástí je spousta hodin nudy. Nekonečné nudy.

Třeba letošní ročník měří 8 800 kilometrů, jenže na čas se ve skutečnosti nejede ani půlka. Zbytek jsou přejezdy na start, dojezdy do cílových bivaků. Nebo spojovací úseky mezi rychlostními zkouškami.

Nehoní se tu vteřiny, naopak se jede podle pravidel silničního provozu. Třeba ve středu se kamionům měřilo 199 kilometrů ze 757.

„Tu spojovačku dlouhou 500 km jsme přetrpěli. Nemám toto rád, člověk vypadne ze závodního rytmu, ale nedá se nic dělat,“ říkal po středečním dojezdu do cíle „kamioňák“ Aleš Loprais. A Macík přidal: „Kolikrát po etapě jedeme 500 kilometrů, šest sedm hodin v autě. Prostě nesmysl! A proto je potřeba si vymýšlet nějaké hry.“

Fotogalerie

Hledají se vyjmenovaná slova, probírají rodinné drby, hraje slovní fotbal. Anebo přichází test hudebních znalostí. „Pouštím do repráků znělky z filmů a seriálů, jako jsou Četníci, Gumídci, a posádka tipuje, co to vlastně je,“ prozrazuje Macík. Čím déle závod trvá, tím častěji se mění závodní kabina v noclehárnu. „Kluci si potřebují odpočinout, jen je blbé, když mi usne navigátor a já zapomenu zahnout. Stává se to.“

On sám vedle spících kolegů občas porušuje předpisy – telefonuje, čte zprávy a hledá výsledky. A když se mechanik či navigátor probudí, strčí jim mobil „a diktuji komentář pro média“, líčí Macík.

Na druhou stranu se při nich dá zastavit. Můžete si zajít na rychlé jídlo, vykonat pořebu, a zvlášť v Jižní Americe užít svých 15 vteřin slávy. Při zastávkách se totiž k posádkám seběhne hrozen lidí, žadoní o fotky i podpisy.

Přejezdy jsou vůbec zvláštní kategorií všech rallye. Jezdci je proklínají, vědí, že se v nich nedá nic získat.

Jen ztratit. A to klidně celý závod.

Není neobvyklé, že se nechávají při přejezdech vystřídat, obzvlášť když po něm následuje další rychlostní zkouška. Že si schrupnou, ušetří síly, hlavně na Dakaru, kde je spánek nedostatkové zboží.

V roce 2012 takhle Aleš Loprais svěřil svůj kamion mechanikovi Petru Almášimu. A za chvíli nevěděl o světě. Stejně jako navigátor Michal Ernst. Jenže záhy usnul i Almáši. S vozem sjel do rokle, převrátil na kabinu. Byl v bezvědomí a helikoptéra ho odvážela do nemocnice. Loprais měl zase dva zlomené obratle, se kterými se kurýroval víc než měsíc. Od té doby je opatrný, auto dává z rukou jen výjimečně a říká: „Když musíte jet konstantní rychlostí, je to ubíjející. Stejně jako v civilním autě. Nesnáším ale tempomaty, musím mít nohu na plynu, abych cítil, že auto ovládám já.“

Snad on i ostatní tentokrát na Dakaru „nudu“ přežijí ve zdraví.

Autor:






Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze