Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Z Budějovic až do reprezentace. Ragby vás vtáhne a nepustí, říká Calta

Václav Calta (vpravo) je kmenovým hráčem sedlčanského oddílu. V Českých Budějovicích ale hraje patnáctkové ragby. | foto: Petr Hřídel, archiv Rugby ČB

13 2017
Ragby v Českých Budějovicích je na vzestupu. A Václav Calta je ukázkou toho, že během šesti let se může člověk dostat do reprezentace, i když nikdy nehrál nejvyšší soutěž.

Toužil si zahrát na konci října ragbyový zápas v Praze proti Barbarians. Chtěl se předvést i v sobotu v Českých Budějovicích, kde domácí hráči od 13 hodin hostí na hřišti Akry ve druhé nejvyšší domácí soutěži tým RA Olymp, který má ve svém středu 13 jihoafrických hráčů a své soupeře poráží stobodovými rozdíly.

Jenže třítýdenní sádra na kotníku, kterou má po víkendovém zápase v Petrovicích, 26letého Václava Caltu, který je členem širšího kádru reprezentace, na hřiště nepustí.

„Je to zatím nejvážnější zranění, co jsem kdy měl. Ale nevzdávám se toho, že si jednou národní dres obléknu v ostrém zápase,“ vypráví jeden z nejzkušenějších hráčů domácího týmu, o kterém se dá říct, že ragby nejenom hraje, ale i žije.

Co obnáší být členem širšího kádru reprezentace?
Unie zažila v tomhle roce trochu restrukturalizaci. Přišel nový prezident, noví trenéři z Jihoafrické republiky a začali s reprezentací pracovat trochu jinak, než tu bylo zvykem. Místo krátkých soustředění před zápasy pracují s týmem dlouhodobě. Každý týden jsou tréninky. Skládají tým z hráčů, co chtějí reprezentovat a jsou ochotni trénovat. Trenér Pretorius nás vede k tomu, abychom plnili jeho plán. Pro mě to znamená, že jezdím pravidelně každou středu do Prahy. Když mám čas a práce to dovolí, tak i víckrát. Ragby není jen surová hra, ale je tam mnoho signálů, mnoho situací, které se řeší. Člověk si to musí natrénovat.

Co jste si říkal, když přišla nabídka účasti na reprezentačních trénincích?
Jestli si ze mě někdo nedělá p.... .

 I mě překvapuje, že se do národního týmu dostane hráč, který nikdy nehrál nejvyšší soutěž.
Začínal jsem v Sedlčanech. Tam nebylo dost hráčů na patnáctkové ragby, a hráli jsme jen sedmičkové. Pak jsem dostal nabídku z Budějovic, kde zakládali tým a měli dost lidí na to, aby se v patnácti hrát dalo. Na čas jsem se přestěhoval sem, začal i krátce studovat vysokou školu. Postupně jsme se zlepšovali. Budějovice mi zatím daly nejvíc. Hrají se spoustou týmů. Pohybují se po celých Čechách a ta ragbyová komunita není až tak velká. Počítám, že si mě někde někdo všiml. A velkou zásluhu na tom má i můj kamarád Robert Trefný. Prošli jsme spolu týmy v Sedlčanech i Budějovicích a on pak přestoupil do RA Olymp. A dostal se do reprezentace. Hledali někoho silného do první řady, což je moje pozice. Dal jim na mě kladné reference. Když to vezmu postupně, tak Sedlčany pro mě byla základní škola ragby, Budějovice střední a teď jsem na vysoké a ten rozdíl je fakt obrovský.

Začínal jste hrát ragby s cílem jít vysoko?
Vlastně to byla taková náhoda. Hrál jsem fotbal od šesti do dvaceti let. Ale na konci jsem k tomu měl už takovou nechuť. Nic mi to nedávalo. Přišel za mnou kamarád ze Sedlčan, jestli to nechci zkusit.

Ragby bolí, ale vážnější zranění se Václavu Caltovi až doteď vyhýbala.

Co jste věděl o ragby, když jste si ho šel prvně zkusit?
Že se hraje se šišatým míčem a že to hrají velcí chlapi. A že to je tvrdý.

Já jsem si před lety zkusil jeden trénink a první chyba, co jsem udělal, byla, že jsme vzal míč a jednou rukou hodil nahrávku dopředu. Byl jste na tom podobně?
Neznal jsem vůbec nic. Na prvních dvou trénincích mi jen vysvětlili základy a jel jsem s týmem na Slovensko na turnaj. Ale to bylo klíčové. Tam jsem se do ragby zamiloval. Líbila se mi komunita lidí, dobrá parta.

To se o ragby říká často. Není to už trochu klišé?
Není. Stala si mi i taková pikantní příhoda, kdy jsem v prvním zápase nějakému staršímu pánovi vyrazil dva přední zuby. A on místo aby mě seřval, tak mě chválil, že jsem ho dobře složil, že to byla jeho chyba a že se špatně natočil do souboje.

V Budějovicích jste začínali velkými prohrami. Neotrávilo to člověka?
Bylo to demotivující, ale máme tady skvělé lidi. Je tu skvělý trenér Zdeněk Bílský, který nám všem neuvěřitelně pomohl. Postupem času jsme i někoho porazili. To se hodně slavilo. Potom nás týmy už neporážely o sto, ale jen o padesát, třicet. Až jsme se dostali do fáze, která je teď, že nebýt RA Olymp, tak bychom možná bojovali o postup do extraligy. Tyhle prohry vyselektovaly hráče, kteří na to neměli hlavu. Ten sport vás vezme, vtáhne a nepustí. Lidi, pro které to byla jen okrajová záležitost, to nezvládli. Ti druzí to vydrželi a jsou základní kostrou týmu.

Když v Budějovicích zakládali ragbyový klub, lákali zájemce na to, že je to sport pro všechny typy lidí. Velké, malé, rychlé i pomalé. Jak jste si hledal pozici vy?
Před šesti lety jsem byl o třicet kilo lehčí. Byl jsem trochu jiný. Začínal jsem na útočnických pozicích. Pak jsem začal přibírat a získávat schopnosti, co se týče přihrávek a koordinace po hřišti. Chvíli jsem hrál na pozici devět a deset. To jsou největší mozky týmu. Pak jsem se s dalšími kily prohloubil až do roje. Tam jsem prošel všechna místa. Na pozici číslo tři jsem zakotvil. Nikam jinam už mě asi nikdo nedá. To je pravý pilíř. Má největší sílu a tvoří tlak v týmu, aby mlýn odtlačil pryč.

Splnil jste si teď své ragbyové cíle?
Můj táta mi před dvěma lety, než zemřel, říkal, že by byl rád, kdybych se jednou dostal do reprezentace. Já mu to tehdy slíbil. A pro mě je teď nejdůležitější, abych oblékl reprezentační dres a aspoň na chvilku vyběhnul na hřiště. Dostal se ze širšího výběru mezi tu elitní dvacítku. ´

Nebýt zranění kotníku, mohlo to přijít už 21. října proti jihoafrickým Barbarians, kteří přijedou do Prahy.
Hrát proti borci, který byl na mistrovství světa, má dva metry a 120 kilo, to by bylo super. Reprezentační sezona je pro mě ale bohužel už u konce. Dostal jsem na nohu sádru a nestihnu ani zápasy proti Polsku a Portugalsku. Ale reprezentační trenér mi psal zprávu, že mi přeje brzké uzdravení a že se mnou počítá i dál. Budu na sobě dál pracovat a doufat, že ta šance přijde.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze