Jelikož ji tenis na příští týdny oblékne, nemůže Nadal zůstat stranou déle, než je nutné. A tak už ve své akademii na Mallorce vyrazil k prvním antukovým tréninkům.
Ke skluzům, k delším výměnám. K tomu, co miluje nadevše.
Poté, co se odhlásil ze semifinále v Indian Wells a vynechal další obří turnaj v Miami, chce být španělský fenomén připraven na další vylepšování zdánlivě nevylepšitelného.
Nadal má v plánu nastoupit poprvé v půlce dubna v Monte Carlu - a pak absolvovat oranžovou dřinu také v Barceloně, Madridu, Římě a na pařížském Roland Garros. Loni sice v Madridu senzačně padl ve čtvrtfinále, ale zbylé čtyři akce vyhrál (bilance 23-1). Na antuce tak obhajuje horentních 4 680 bodů!
Je tu ovšem nástraha. Či nástrahy. „Rafa není tenista. On je spíš zraněný člověk, který hraje tenis,“ pronesl pro deník As jeho strýc a bývalý kouč Toni Nadal.
Ano, výčet Nadalových bolístek je skoro stejně dlouhý jako seznam trofejí; v součtu ho zranění stála tři roky kariéry. V letech 2003 (zápěstí) a 2004 (únavová zlomenina nohy) dokonce přišel i o Roland Garros. Od té doby ale dokáže tělu poručit - jak paradoxní - aspoň pro antukové galeje, pro zápasy na fyzicky nejnáročnějším z tenisových povrchů.
Jediný muž v Open éře dokázal vyhrát nějaký turnaj jedenáctkrát - právě Nadal. A aby toho nebylo málo, dominuje takto třem akcím: Barceloně, Monte Carlu a grandslamové Paříži.
Rafael Nadal a jeho posledních šest setkání s trofejí pro šampiona Roland Garros.
Celkem má z antuky 57 trofejí - už o osm více než druhý v žebříčku Guillermo Vilas (Roger Federer má jako rekordman 70 pohárů z tvrdých povrchů, na nichž se hraje výrazně častěji).
Nadal si tak nyní na Mallorce oživuje herní stereotypy. A hlavně mu kdesi v mozku znovu vyvstává nepřenositelný pocit šampiona. Na antuce z něj jde strach. Je Achillem pokrytým oranžovou - a to i na patě.
„Úspěchem není samotný triumf na Roland Garros. Úspěchem je neustále zlepšování,“ přiblížil Toni Nadal rodinnou filozofii.
Důrazem na každý míč je Nadal proslulý: „Nikdy nevíte, jestli nebudou jindy slabší soupeři zrovna v takové formě, že vás v pavouku potkají dva Federerové nebo pět Djokovičů. Klíčem jste vy sám. Úspěch je stav vaší mysli; pocit, že jste udělali úplně všechno, co jste udělat mohli.“
Pokud se jeho synovec do podobné duševně-sportovní bubliny dostane, je prakticky neporazitelný. Že by to změnil letošní Federerův návrat na antuku? „Moc od sebe nečekám,“ brání se Švýcar, patrně po právu. Tohle není jeho říše, patří silákovi z Mallorky, který má na nejmilejším z povrchů strhující kariérní úspěšnost 92 procent.
Když prohraje, je to událost. A on už zase, bolesti v koleni navzdory, mlátí do ušpiněných tenisáků. Proto, aby se žádné senzace neděly.