Na začátku byla esemeska Radky Churaňové, ve které blahopřála Radku Brunnerovi ke druhému místu v 247 kilometrů dlouhém běhu z Atén do Sparty. A ač je sama úspěšná maratonkyně, připsala, že ona by v kuse neuběhla ani 100 kilometrů.
On záhy odpověděl, že ji připraví tak, že na stovce zaběhne český rekord a ještě vyhraje republikové mistrovství. O pět měsíců později, koncem března, skutečně v Plzni zbořila ženský rekord na 100 kilometrů (7:22:16) a v závodě porazila i všechny muže. Přesto Churaňová říká: „Náhoda.“
Jak to?
Byli tam výborní ultramaratonci, kteří mívají mnohem lepší časy než já. Radek Brunner měl v plánu běžet pod sedm hodin. Ale prostě jim to ten den nevyšlo. Nevyhrál nejlepší, ale ten nejlépe připravený, proto si nedovolím tvrdit, že jsem je porazila. Všechno mi vyšlo dokonale, jim ne.
Neznám moc sportů, kde muže - i když jim to nevyjde - porazí žena.
V ultramaratonu se rozdíly mezi mužem a ženou zmenšují. Čím delší trať, tím menší rozdíl. A možná taky není taková konkurence. Já jsem takhle dlouhý závod nikdy neběžela, stropem byly maratony. Přišlo mi, že běžet skoro osm hodin v kuse je i pro zdraví moc. Nevěděla jsem, jaké časy se dosahují. Až při závodě na mě křičeli, že jdu na rekord, tak jsem zpozorněla a řekla si, že mám asi dobré tempo.
Na 100 kilometrů jste měla průměr 4:25 na kilometr, což je ostré tempo. Jak vypadal váš trénink?
Běhala jsem šestkrát týdně, celkově asi 160 kilometrů za týden. Čekala jsem, že trénink bude obnášet větší objemy, že budu muset třeba dávat 60 kilometrů, ale za těch pět měsíců jsem jen dvakrát běžela čtyřicet. Spíš bylo hodně dvacítek v tempu.
Jak důležitá je při ultramaratonu hlava?
Řada lidí říká, že u stovky není až tak podstatný trénink, ale hlava. Takže jsem si myslela, že to nezvládnu. Mně když při maratonu začne vrtat, že už nemůžu, tak zpomaluji a jsem schopná se i zastavit. V Plzni to ale bylo super, odsejpalo to, a když se mě někdo zeptá, na co jsem myslela, doteď vlastně nevím. Kamaráda, co běžel vedle mě, jsem se zeptala: Na co myslíš? A on že počítá. Běželo se 66 kol, takže sčítal kola.
Peníze za triumfy jako v jiných sportech vás asi neženou.
V ultramaratonech nejsou. Za vytvoření českého rekordu jsem sice dostala 10 tisíc, ale kdybych ho nepřekonala, získám za výhru batoh, kytku a jedu domů. Existují však závody jako Pražský maraton, kde prémie jsou. Občas se dá něco získat, ale pravidelně vydělávat ne. Spíš se mi aspoň něco vrátí na zaplacení startovného.
Maratonkyně Radka ChuraňováVizitka Churaňová (41) je úspěšná česká maratonkyně, která 42kilometrové závody pravidelně běhá pod tři hodiny. Nejlépe ho uběhla za 2:48:09. V maratonu je i mistryní republiky. A teď se stala českou šampionkou v běhu na 100 kilometrů. Pracuje jako recepční ve fitcentru, má dvě děti. |
Před rokem jste však v Kuvajtu vyhrála 10 tisíc dolarů.
Neskutečné štěstí. Znám se s holandským manažerem, který mi nabídl, že mi tam sežene start zdarma. A na mně je, abych si koupila letenku, ubytování. Jenže já tam přiletěla a zjistila, že mě v noci neubytují. Když jsem si šla druhý den vyzvednout číslo, tak o mně nikdo nevěděl. A řekli, že přihlášky už jsou uzavřené. Stála jsem tam jako uzlík neštěstí, tak aby se mě zbavili, na start mě pustili. Byly tam zvláštní typy – přede mnou malý tlustý kluk, maminky v hábitech. Nakonec jsem zjistila, že maraton běželo jen pět žen a já vyhrála ty neskutečné peníze. To se mi tady nikdy nepoštěstí.
Máte dvě děti - desetiletou dceru a osmiletého syna. Jak těžké je skloubit trénink a péči o rodinu?
Musíte mít dokonale načasovaný den. Třeba před sedmi lety jsem si před startem Pražského maratonu sedla v Pařížské na bobek, odkojila a pak se stala mistryní republiky. Trénink vypadal tak, že partner přišel z práce, já si rychle odběhla zatrénovat a ještě zpocená jsem si zase stoupla k plotně, abych udělala večeři. Podobné je to i teď, když už jsou děti soběstačné, jenže zase chodím na osm hodin do práce. Takže když trénují děti atletiku, trénuji i já. Nebo si musím přivstat. Teď v přípravě na tu stovku jsem vstávala o půl páté, abych si odkroužila deset kilometrů a v půl sedmé byla v práci. Bydlíme v Bohnicích, takže jsem zamířila do psychiatrického ústavu, kde je osvětlený park, a běhala v šest ráno po blázinci. Vrátný si musel myslet, že si mě tam mají rovnou nechat.
Je znát, že běhá víc a víc lidí?
Určitě. Je to moderní a běh je nejlevnější způsob, jak sportovat. Stačí popadnout jen boty. Poznáte to na závodech, protože o víkendech nevíte, který si vybrat. A všechny jsou dost obsazené. Přitom startovné se zvyšuje. Lidé jsou totiž ochotni do běhání investovat. Třeba aby si dokázali, že delší trať taky dají, někteří to berou jako společenskou událost.
Na druhou stranu nechápu stovky lidí, kteří se například minulý víkend přihlásily na Pražský půlmaraton a jejich cílem je podprůměrný čas 2:30. Vlastně si za 1 800 korun zaplatí „procházku“ po Praze.
Taky tomu nerozumím. Nemá to nic moc společného s během a ani ze zdravotního hlediska to není dobré. Jsou netrénovaní a i těch 21 kilometrů představuje pro jejich tělo zápřah. A to se bavíme o půlmaratonu. Co teprve maraton, na kterém spousta odvážlivců hazarduje se zdravím. Přitom existuje řada hezkých závodů od 5 do 10 kilometrů, kde by si to užili stejně. Ale třeba je láká, že běží Prahou, chtějí si udělat čárku.
Zároveň mají boty za několik tisíc, speciální oblečení. Je to potřeba?
Jsme zchoulostivělí, naboso už bychom nedokázali běhat. Musíte mít dobré boty. Tlumí nárazy, svaly na chodidlech už nejsou zvyklé pracovat. Takže jsem ochotná do bot investovat, ale ne za ně dát víc než dva tisíce. Za tu cenu seženete kvalitní, i když ne nový model. Třeba čtyři tisíce bych za ně nedala. Zničí se stejně jako ty za dva. Nenechám se zlákat reklamou.
Ale v běžeckých prodejnách jsou boty za dva tisíce téměř nedostatkovou věcí.
Je to tak. Když jde někdo do obchodů, chce poradit. Mají tam trenažéry, které vám změří došlap, a vyberou přesný typ bot, jaký byste měli mít. A jelikož jim věříte, tak si je koupíte. Jenže ty boty většinou nejsou v akci.
Kolik párů používat?
Mám jedny závodní a v těch běhám, dokud necítím, že odchází materiál. Na trénink střídám dvoje. Někde jsem četla poučku, že boty mají vydržet tisíc kilometrů a pak si máte koupit jiné. Když uběhnu 500–600 kilometrů za měsíc, tak bych je v dalším musela vyhodit. To je nesmysl. Poznám, kdy jsou vyběhané, stačí zdravý selský rozum. Spíš se mi stane, že se objeví na palci či po straně díra.
Možná je to reklamní tah, protože průměrný běžec těch tisíc kilometrů uběhne za rok. Co oblečení?
Teď je takový výběr, že už každý běhá ve funkčním materiálu. Záleží, jak se v tom cítí, a někdo přitom chce i vypadat dobře, takže si připlatí. Já běhám i v reklamních tričkách, co jsem vyhrála na závodech, nebráním se ani věcem z Lidlu, protože účel splní. Beru to tak, že boty jsou nejdůležitější.
Co sporttester, který hlídá tep?
Tepovku nesleduji. Už totiž musíte chodit pravidelně na měření tepu, abyste věděl, jaké jsou vaše prahy. Používám GPS hodinky, abych věděla, jakým tempem běžím kilometr. Jestli nejsem pomalá, nebo jsem to nepřepálila. To je dobrá věc, protože máte při běhu co sledovat. Navíc můžete trasy sdílet na internetu, poměřovat si čas se známými. Ale hlavní rada zní: Prostě běžte!
Na sporttester se ptám i proto, že po něm často sahají ti, kteří chtějí během zhubnout.
Když chtějí hubnout, nemá cenu běhat ve vysokých tepech, ale existuje jednoduchá poučka – pokud chcete hubnout, běhejte tak, abyste mohli mluvit. Lidi, co chodí dvakrát týdně, se mají řídit hlavně pocitem, ne přístroji.
Mají hobíci jen běhat svůj okruh, či je dobré v tréninku střídat rychlé a pomalé úseky, tzv. fartleky?
Pokud chci dokončit konkrétní závod ve slušném čase a chodím běhat třikrát týdně, tak bych fartleky zařadila, aby to mělo nějaký smysl. Nemá smysl furt dávat totéž kolečko, protože se moc nezlepšíte. Pokud běhám, abych zhubl, vyčistil si hlavu či měl dobrý pocit, tak bych věci jako vybíhání kopců neřešila.
Co je pro vás slušný čas?
Když hobík zaběhne desítku za 50 minut, měl by si říct, že má cenu čas zlepšovat. Ať si dá cíl, že dopříště o něco zrychlí. Ale tréninku je dobré se věnovat, i když závod beru jako společenskou událost. Abych byl připravený a doběhl bez bolestí a křečí.
Jak moc musí člověk v tréninku změnit stravování?
Ptáte se té nepravé, já jím strašně špatně. Pořád si opakuji, že to musím zlepšit, a možná by to výkon ovlivnilo k lepšímu. Ale vyrůstala jsem na vesnické české kuchyni a praktikuji to i doma. Snídám buchty, koláče, chleba s marmeládou, a to i v den závodu, kdy všichni kolem mě dávají kaše, vajíčka. I tu stovku jsem běžela na štrúdl.
A zapila to kolou, ne?
Ta mě při stovce zachránila! Celou dobu jsem pila ionťáky, ale deset kilometrů před cílem mi nabídli kolu a bylo to úžasné. Sladké, osvěžující, takže jsem si pak ještě dvakrát cucla. Jinak jsem snědla pět gelů, což byla veškerá strava. Tvrdím, že když je tělo na něco navyklé, nemá cenu to rapidně měnit. Ani moc nejím ovoce a zeleninu, což by sportovci měli. Neuspokojilo mě, kdybych si ke kafi měla dát jablko. Musela bych se do toho nutit.
Mezi běžci se často řeší červená řepa, která se považuje za přírodní doping, jenž vás může zrychlit.
Sama jsem se nesetkala s tím, že by se sportovci řepou ládovali kvůli výkonu. Já ji mám ráda, občas ji dám do salátu, ale ne kvůli tomu, abych zrychlila.
Mají se i neznámí běžci, když se potkají při tréninku, zdravit?
Mám to ráda, ale někdy mám pocit, že jsem ta první, která zdraví. Myslím, že je pro každého příjemné, když se na něj při běhu někdo usměje, mávne. Je však řada lidí, kteří to neznají, tváří se divně, že na ně houknu. Prosím – zdravme se.
