S těmi v sobotu od 16 hodin nastoupí v semifinále Českého poháru v Brně proti Prostějovu. Bude to pro něj návrat do důvěrného prostředí, jelikož v hale ve Vodově ulici kopal za futsalové Tango.
Vedle toho se věnoval také fotbalu, v Brně nastupoval za Bystrc i Líšeň a do minulé sezony hrál za Start z Lesné. „Ale po třetím postupu v řadě jsem řekl, že dost. Rodina už trpěla až moc. Už takhle nejsem moc doma, ještě abych chodil večer na tréninky,“ vysvětluje Vlček.
A tak už se věnuje pouze své druhé sportovní lásce. K volejbalu přičichl již v dětství. Hrávala jej jeho máma, se kterou také v Olomouci navštěvoval zápasy evropských pohárů. Později několik let chodil s reprezentantkou Petrou Chalcarzovou, která v Brně vybojovala tři extraligové tituly.
„Chodil jsem se na přítelkyni dívat a v Králově Poli mě oslovili, jestli bych nechtěl dělat pomocného trenéra, protože jsem vystudovaný kondiční specialista. Tak jsem kecal do kondice a postupně se učil. A najednou jsem byl s Ondrou Markem u áčka a hráli jsme evropské poháry,“ líčí Vlček.
Tou dobou prodělal druhou operaci zad a naznal, že ve fotbale už díru do světa neudělá. „Tak jsem se začal naplno věnovat volejbalu a mám štěstí, že se už šest let živím jako profesionální trenér,“ sděluje nyní sedmatřicetiletý chlapík, který se usadil v Brně.
Ze začátku musel čelit také předsudkům. „Kopačka“ u volejbalistek? Pro mnohé to byl šok. „Myslím, že spoustu lidí jsem přesvědčil, že můžu být dobrý trenér. Navíc jsem ještě mladý a pořád se mám kam posouvat,“ věří Vlček, který vede extraligové přerovské zubryně druhou sezonu a působí také jako asistent u reprezentace.
A docela dobře už si tyká i s volejbalovým míčem. „Myslím, že lidé, co mě vidí na tréninku nebo před zápasem, když rozcvičuju mančaft, by nepoznali, že jsem volejbal nehrál.“
Manko nepociťuje ani v teoretické části. „Světový trend i u jiných sportů ukazuje, že se u týmů objevují i manažeři - jak se teď moderně říká - kteří s daným sportem neměli nic do činění, a přesto v něm jsou úspěšní,“ vypozoroval Vlček.
Ostatně volejbalová odbornost tvoří v jeho případě pouze půlku potřebných dovedností. „Trénování žen je specifické. Kdo to nezažil, tak podle mě vůbec neví, o čem mluví. Všichni trenéři napříč ženskými sporty se shodnou, že polovinu práce tvoří psychologie. Chlapský a ženský kolektiv jsou úplně jiné dimenze,“ upozorňuje Vlček.
A tak musel nejdřív najít ke svým svěřenkyním tu správnou cestu. Přitvrdit, nebo naopak konejšit? „Máte typy, na které musíte být hodný, některé zase potřebují víc drbat. Ale já na to moc nehledím. Snažím se být spravedlivý, ale jsem náročný a tvrdý trenér,“ přibližuje Vlček. „Hráčkám říkám názory na rovinu. Že se někdy rozbrečí, to k tomu patří, ať klidně brečí. Jestli chtějí něčeho dosáhnout - a já mám mladý tým - tak musí umět snést kritiku.“
Tuto schopnost podle mladého kouče postrádá český sport obecně, a to zdaleka nejen u žen. „Naše národní týmy mají problém, že do nich přichází zhýčkaní mladí hráči, kteří nejsou naučení tvrdě pracovat. Když se něco naučí, tak už si myslí, že jsou hotoví. Zároveň nejsou zvyklí na konkurenci, protože když někde konkurence je a chvilku nehrají, tak jdou jinam,“ míní Vlček. „Podle mě na hřiště patří ti nejlepší a v každém týmu musí být konkurence, aby se hráči zlepšovali. A v národních týmech to platí obzvlášť.“
