Přechody trenérů mezi celky mužů a žen sice stále vzbuzují zvědavé otázky, ale sportovní prostředí už je na ně zvyklé. Brněnský univerzál Radim Vlček je přesto v tomto prostředí unikátem. Pánskou a dámskou skvadru nestřídá po sezonách, po měsících ani po týdnech, ale zvládá je zároveň.
Často během jednoho dne.
„Stalo se, že jsem v Přerově odtrénoval čtyři nebo pět hodin volejbalu, přejel jsem do Hodonína na futsal a trénoval jsem další dvě hodiny tam. Pak jsem šel zase dělat věci do volejbalu, abych měl nachystané plány na tři dny dopředu. Tak funguji naprosto běžně,“ říká energií napumpovaný muž.
Aktivně hrál Vlček futsal za Tango Hodonín, a právě proto kývl na to, že bude jeho trenérem, přestože má hlavní úvazek u volejbalistek v Přerově. Počítá s tím, že takhle to bude zvládat jeden rok. Futsalová soutěž mu začala v pátek, ta pod vysokou sítí startuje koncem září.
Tušíte, jak to uděláte, abyste se za ten rok nezbláznil?
To se těžko říká. Vždycky vypnu, když přijedu domů, kde mám děti a ženu. Zajdeme na pivko na Start (oddíl z brněnské Lesné) a dobíjím baterky. Snažím se práci netahat domů, aby tím rodina netrpěla, a doma se věnuji jí. Taky je potřeba některé věci si tolik nepřipouštět. Jinak bych se, jak říkáte, zbláznil.
Stane se vám, že přijdete mezi volejbalistky a ze setrvačnosti je pozdravíte: nazdar, hoši?
Ne, to vůbec. Pokud je s něčím problém, tak ho mají mladí hráči v Tangu. Pár jich mě zná ještě jako hráče, když se na mě chodili dívat, a mají tendenci mi vykat. (usmívá se)
Tango převzalo licenci od Uherského HradištěPo dvou letech se Tango Hodonín vrací do nejvyšší soutěže futsalistů díky tomu, že převzalo licenci od Bazooky Uherské Hradiště. Duel 1. kola proti Plzni prohrálo 2:9. Helas Brno v úvodním utkání sezony hostil Českou Lípu a remizoval s ní 2:2. Jeho branky dali Lidmila a Mužík. |
Koho je snadnější motivovat, ženy, nebo muže?
Myslím si, že holky jsou pracovitější, ale je to různé. Motivovat kluky v Tangu by neměl být problém; jsou mladí a sami by měli chtít něčeho dosáhnout. To stejné platí ve volejbale. Na to jsem já náročný. Kdo není ochotný pracovat a nemá vnitřní motivaci, má to se mnou těžké.
Přináší nějaké úskalí trénovat chlapy a ženy současně?
Nemyslím si. Jsou to dva různé sporty. Problém by byl, kdyby to bylo jedno odvětví, protože ať chcete, nebo nechcete, nemůžete mít stejné nároky ve volejbale na muže a na ženy. Somatotypy jsou rozdílné, nároky by musely být odlišné. Ve fotbale je to úplně stejné. Ale tím, že já přejdu z jednoho sportu na jiný, křížit se to ani nemůže.
Ženy jsou, jak říkáte, pracovitější, ale k mužům můžete být přímější, že?
To byste se divil! (směje se) Já jsem upřímný i k ženám. Na tom si stavím trenéřinu. Hodně komunikuji s hráči i hráčkami, a jestli je to holka, nebo kluk, řeknu, co si myslím, úplně na rovinu. Neuznávám po sportovcích hulákat sprostě, ale zvýšit hlas a dát najevo, co se mi nelíbí, to pro trenéra nesmí být problém.
Chodí za vámi s osobními problémy víc volejbalistky, nebo si o soukromí pokecáte po tréninku v Tangu?
Určitě chodí víc holky, protože s nimi trávím i víc času. Některým, třeba cizinkám, v klubu trochu nahrazujeme i rodinu. Třeba loni jsme potřebovali mít jednu Američanku u doktora a jeli jsme do Brna, tak spala u nás, poznala se s mojí ženou, s celou rodinou. Cokoliv holky potřebují, řeší především se mnou. Jsem s nimi denně.
V Tangu si pochvalují, že vás zlákali. Co vy, jste s tímto nastavením spokojený?
Zatím jo, i když vím, že to bude mít úskalí a že úkol zachránit první ligu v Hodoníně bude velmi těžké. Zranily se tam dvě osobnosti, povedlo se mi ale přivést posilu. Bude to zajímavé, i když každopádně složité.
Jste rád za návrat k futsalu, aspoň touto formou?
Jsem, ale kdyby to byl jiný tým než Tango, tak bych do toho nešel. Za žádný jiný tým jsem futsal nikdy nehrál, Tango je mou srdeční záležitostí.
Ovšem musí to být honička.
S futsalem mám dva tréninky týdně a zápas, volejbal trénuji každý den dvoufázově až třífázově. Prioritu má volejbal, futsal dělám v čase, kdy bych mohl jít domů nebo odpočíval před dalším dnem v Přerově. Zvládnout se to dá, zápasy se nekryjí. Naštěstí mi cestování dělá dobré kolečko na mapě, že začnu v Brně, dám se do Přerova, odtud do Hodonína a pak zase Brno.
To je na domluvení šoféra, abyste si v autě mohl aspoň dělat přípravu.
Práce se dá na cestě dělat, když jedete vlakem do Prahy a máte na ni klid, ale určitě bych ji netahal na 80 kilometrů do auta. To skoro není vzdálenost. O mně je známo, že chodím pozdě spát, takže do dvou do tří do rána si chystám svoje věci, v osm ráno se vzbudím a jdu na další den.
Co vám na to řekli v Přerově, kde nemají zrovna nízké ambice?
S prezidentem klubu jsem o tom moc nemluvil. Jenom jsem mu to oznámil, je to v mém volném čase, takže... Pokud se nepohybujete na top úrovni, že vás klub zabezpečí na 10 let dopředu, a děláte svoji práci pořádně, není důvod, aby to někomu vadilo.
Sám ještě někde hrajete?
Jsem po třech operacích se zády, a teď jsem před prázdninami zase měl problém, tak jsem se na hraní vyprdl. Jen pro radost s dětmi si chodím kopnout.
V Tangu ale mají několik zranění. Co kdyby z vás byl hrající trenér?
Řekl jsem už, že kdyby se s tímto ozvali, tak řeknu, že ne. (usmívá se)
