Většinu své kariéry jezdil za Česká spořitelna MTB Team. Po skončení kariéry tohle spojení platí dál, jen místo řídítek drží v ruce volant týmové dodávky nebo telefon. Osmý rok totiž nejstarší české stáji horských kol šéfuje. „Shánět peníze a připravovat rozpočet je někdy trochu stresující, ale jinak mě to baví, je to zajímavá práce,“ říká 44letý Radim Kořínek, který svůj tým řídí z rodné Olomouce.
O fungování stájí v silniční cyklistice se toho díky obrovské popularitě závodů World Tour ví dost. Jak ale funguje stáj v horských kolech?
Silniční cyklistika je královna a mít tým v horských kolech je podstatně jednodušší. Potřebujete méně lidí a úplně jiný je závodní program. Máme spoustu jednorázovek, takže jedeme v pátek, v sobotu je závod a večer už jsme doma, zatímco na silnici jsou běžné etapáky na deset dní či dva týdny, což je mnohem náročnější i na realizační tým. S tím souvisí rozpočet. V týmu mám čtyři kluky na profismlouvě, kteří mají kompletní zabezpečení, materiál, soustředění, cesty na závody a ubytování. Všechno zvládnu s masérem, fotografem a jedním, dvěma lidmi v realizačním týmu na těch větších závodech.
Etapové závody se vás netýkají?
Zhruba tři do roka. Více se soustředíme na jednorázové nebo seriály, funkčnost týmu je tím podstatně jednodušší. Celkově je však horská cyklistika pořád na vzestupu, závodů přibývá a stává se nám, že máme za víkend i tři a dělíme se na skupiny. Vítězstvím Jardy Kulhavého na olympiádě se horská cyklistika v očích našich lidí ohromně zvedla. Jsem mile překvapený, co na závody přijede rodičů s dětmi. Ale má to i druhou stránku.
Jakou?
Rodiče sice fungují, ale nefungují týmy, kde by se děti něco naučily. Když táta vezme kluka na závody a nemá s tím velké zkušenosti, tak mu nikdy nepředá tolik, jako když nás trénovalo patnáct ve stejné věkové kategorii. Dětských týmů na horských kolech s péčí a koncepcí je strašně málo. V Boleslavi jsou snad dva a v každém třicet dětí, mohou soupeřit mezi sebou a vede je kluk, který dlouho jezdil na kole. To je ale výjimka. Většinou rodič koupí kolo a vozí potomka po závodech, což je sice skvělé, ale nestačí to.
Radim Kořínek na olympijských hrách v Aténách v roce 2004.
Tohle je v současnosti největší problém horské cyklistiky u nás?
Určitě. Když jsem v deseti letech začínal v Olomouci s cyklistikou, byl jsem ve velké skupině. Horská kola tenkrát neexistovala, kombinovali jsme silnici s cyklokrosem. A bylo to hrozně fajn, protože jsme se naučili všechno to důležité - jak fouká vítr, jak se jezdí ve skupině, jak se člověk orientuje v provozu. Samozřejmě v týmu nebyli jen desetiletí kluci, ale i starší až do 18 let a podvědomě se o nás starali. Když přišel technický problém, nestalo se, že by mě někdo nechal 30 kilometrů od domu ve dvanácti letech stát, vždycky se o mě postarali. Dodnes jsme spolu kamarádi a sport v nás utužil fajn partu. Dnes to vidím na svých klucích, kteří jsou třeba profíci, ale zdaleka nemají tolik zkušeností jako já, protože nejezdili silnici v takové míře. A je to škoda, protože silnice vám dá hrozně moc a naučí vás, jak cyklistika funguje.
Co je pro váš tým vrchol sezony?
Největší závody jsou mistrovství světa a Evropy v maratonu. Pak je to účast ve velkých etapových závodech, jako je Cape Epic, okolo Andalusie, nebo v Chorvatsku. Právě Cape Epic zvažujeme v příštím roce jet, krystalizuje nám totiž silná dvojice, a pokud se nám účast povede zabezpečit, rádi bychom tam startovali. Kluci mají obrovskou šanci uspět. A důležité je pro nás vítězství v seriálu Kolo pro život, který je protkaný celou sezonou. Závodů je patnáct a počítá se osm nejlepších výsledků. Začíná se v dubnu a končí v říjnu, je to tedy krásná ukázka, jak člověk v sezoně fungoval a jak si dokázal držet výkonnost. A i to, že letos startuje Jaroslav Kulhavý na šesti závodech, ukazuje, že seriál má kvalitu. Vyrostla z něj spousta lidí, Kristián Hynek dokázal mít medaili na mistrovství světa a vystřelilo ho to do jednoho z největších týmů na světě.
Kolo pro život objíždí kromě pár desítek elitních závodníků i tisíce amatérských jezdců. Je to fenomén dokládající zálibu Čechů v horské cyklistice?
Ano, ale není to jen naše výsada, tak fungují všechny závody po celém světě. I Cape Epic je dělaný pro hobíky, kteří mají cyklistiku rádi. Mediální pozornost je zaměřená na elitu, ale za ní jedou hobíci. Ať jde o závody maratonské série ve světě, nebo na Gardě, vždycky startují dva tisíce lidí a k tomu sto elitních závodníků. Na silnici to tak není.
V silničních stájích World Tour berou závodníci statisíce eur, ty největší hvězdy i miliony. Jak jsou na tom profesionálové ve vašem týmu? Uživí se závoděním?
Jejich gáže je na úrovni průměrného platu v Česku a pak záleží na šikovnosti závodníka, protože jednak má ve smlouvě motivační prvek za výsledky a také prémie pro nejlepší od pořadatele. Když se mu daří, je schopný si hezké peníze vydělat, ale nebavíme se o statisících. Cítím, že kluci mají závodění hodně jako koníček a radost, že mohou sportovat. Matouš Ulman s Tomášem Višňovským by mohli bez problémů naskočit do civilního života, protože jeden vysokou školu má a druhý ji ještě studuje, a mnohdy si říkám, jestli by to pro ně nebylo i lepší. Ale zároveň vidím, jak mají kolo rádi, vidí s ním kus světa a jsou dobrá parta, takže je i chápu. Nemohu si ale dovolit jim o polovinu zvednout odměnu za úspěšnou sezonu, protože rozpočet je našponovaný a musíme zabezpečit materiál a soustředění, aby kluci mohli ve světové špičce fungovat. Pak je pro ně šance odejít do zahraničí, kde se plat v základu pohybuje kolem 4-5 tisíc eur měsíčně. Pro většinu je to cíl, kam se mohou posunout.
Kolik vás stojí jedna sezona?
Pohybujeme se kolem 4,5 až 5 milionů korun na čtyři lidi a realizační tým, na vozový park a karavan. Jsou to hezké peníze, ale pořád nemůžeme fungovat, jak bychom chtěli. Závody v zahraničí nejsou o tom, že si vyberete, kam chcete jet, a pořadatel vám pokryje náklady. Někdy nám vyjdou vstříc a neplatíme startovné, protože Matouš Ulman byl loni osmý na mistrovství světa, což už nějakou váhu má, ale to je vše.
Jaké náklady s sebou tedy nese účast na prestižním závodě dvojic Cape Epic v Jihoafrické republice, pokud by tam Matouš Ulman s Tomášem Višňovským startovali?
Cape Epic se jede v březnu a dvojice, pokud chce uspět, musí být od prosince v teple a trénovat. Není to o tom, že člověk zaplatí 3 tisíce eur startovné a letenku, ale musí věnovat čas na přípravu a ten je také docela drahý. Bavíme se o půl milionu korun, jen aby tam dvojice startovala. Může se však stát, že tam dorazíte a závodník má například žaludeční problémy. Pak je to strašně smutné a těžko se to vysvětluje sponzorům.
Budí vás ze spaní, co budete dělat, když jeden sponzor odpadne? Je provozování cyklistické stáje vůbec ještě zábava, nebo spíše stres?
Začátky byly strašně těžké, měli jsme v tom vlastní peníze a auta. Vlastně je to tak víceméně pořád, ale už máme zkušenosti, jak pracovat s rozpočtem, a dokážeme náklady odhadnout. Je to ale odpovědnost, protože kluci mají rodiny a visí na mně, takže jako bych měl další zaměstnance a členy rodiny. Je to závazek, ale v názvu týmu máme partnera, který má váhu, a perfektně funguje dohoda, že když se na něčem domluvíme, platí to. Na menších partnerech člověk visí taky, je to titěrná práce, organizuji různé kempy a držím je uprostřed dění, aby věděli, že když do nás peníze investují, dávám je do závodění. Kolikrát se mě ptají partneři, protože jedeme do Andalusie, když je to šest etap a musí se tam letadlem. Ale když chci, aby kluci měli světovou úroveň, musíme tam startovat a Matouš letos dokázal jet v Andalusii ve žlutém dresu. Bylo by pohodlnější jezdit u Olomouce Chřibskou padesátku, ale kluky bych nikdy nedostal tam, kde jsou. Je to zajímavá práce, trochu stresující, ale baví mě to, a proto to dělám.
O čem sní manažer maratonské stáje?
O úspěchu na mistrovství světa, a kdyby někdo oblékl duhový dres, je to největší odměna. A teď bych si nejvíc přál, aby vyšla účast na Cape Epic a tam nějaký úspěch. Tomáš Višňovský už tam loni startoval a říkal nám, že není tak náročný jako závod v Andalusii, ale má mnohem větší mediální zájem. I proto bych chtěl Cape Epic aspoň jednou vyzkoušet.
Týmů, kde mohou čeští bikeři podepsat profesionální kontrakt, moc není, snaží se k vám dostat mladší závodníci?
Vždycky jsem chtěl v týmu mít dva zkušené závodníky a k nim dva mladé kluky, kteří budou mít tendenci růst vedle zkušenějších. Popravdě kluků opravdu talentovaných, kteří by si to zasloužili, je každý rok méně a méně. Loni mi vznikla volná místa a byl z toho problém, protože jsem musel dlouho přemýšlet, koho vezmu a jestli si to vůbec zaslouží. Někdy je rok takový, že se tam vylíhnou dva tři talenty, jindy žádný. A je to znovu tím, že mládežnické týmy nefungují, jak by měly. Jenže sehnat finance na juniorský tým je určitě těžší než na elitní profitým. Junioři jsou složitá, titěrná práce, bohužel koncepčně to u nás nefunguje a líheň talentů je slabá.
A jaká je situace v ženách?
Donedávna jsem měl v týmu dva roky Jitku Škarnitzlovou, která se nyní osamostatnila a specializuje se na cross country, což je olympijská disciplína a Jitka má ambice na olympiádě uspět. Za ty dva roky jsem vysledoval, že kombinovat mančaft se ženou je složitější, protože na soustředění na ni kluci často musejí dávat pozor, což je trochu omezuje, a při závodě mají jinak nastavený start. Na druhou stranu to má i výhody, protože holka dala fungování týmu určitou kulturu. Člověk vlezl do karavanu a najednou tam byl úplně jiný pořádek, než když jsme tam samí chlapi.
Radim Kořínek pomáhal v roce 2013 jednu ze čtenářek iDNES.cz připravovat na cyklomaraton Drásal.
Takže do budoucna se závodnicím v týmu nebráníte?
Pokud by u ní byla perspektiva atouha něco dokázat, tak proč ne a zájem cítím i od partnerů. Každá talentovaná dívka ale bude chtít v závodním programu kombinovat maraton a cross country. Je to logické, ale také složité zabezpečit, cross country je totiž dnes jiné. Když jsem byl na olympiádě v Sydney, jel jsem závod dvě hodiny a čtyřicet minut. Jarda Kulhavý vyhrál v Londýně za hodinu a půl. Všechno se zrychlilo a tratě se ztížily atraktivností pro diváky. Vznikly mraky trialových pasáží, nepříjemných sjezdů, kde se shlukne nejvíc lidí, protože to riskování závodníků logicky přitahuje. Pak je strašně těžké vzít do týmu holku, že bude jezdit jen maratony, které mají tři, čtyři hodiny.
Je pravda, že na trialových pasážích bývá i v Novém Městě na Moravě vždycky nejvíc lidí.
Má to i druhou stránku, protože je to tak technicky náročné, že jsou to sekce pro jednoho člověka. Když startuje 150 lidí, tak prvních třicet závodí a zbytek čeká frontu, než se to rozmělní. Propracovat se do prvních dvou řad dá práci a pak to končí tak, že tam kluci dělají komparz. Za mě už je obtížnost přehnaná. Holky jedou na stejné trase a je vidět, že první tři to sjedou a další už mají problémy. Závod ztrácí atraktivitu, protože tam není souboj vpředu skupiny šesti, osmi lidí, ale jezdí po jednom, s odstupy a zdaleka to není tak zábavné.
Nemrzí vás, že ve vaší éře nebyl závod s takovou kulisou?
To, co se děje v Novém Městě na Moravě, je fantazie. Atmosféra je super a zásadně tomu pomohl Jarda Kulhavý. Jednak se na závod umí nachystat a vyhrát ho a také dokázal lidi zblbnout a dostat je tam jako olympijský vítěz. Já jsem zažil pár závodů před desetitisícovou návštěvou v zahraničí, ale to, co se děje v Novém Městě, je výjimečné a úžasné. Doufám, že to tak bude pokračovat, i když je pro organizátory náročné sehnat peníze a závod uspořádat. I letos se jedu podívat a těším se na to.
