„Ještě jsem chtěl pokračovat, ale žádná jednání nedopadla. Nakonec jsem si sedl a rozhodl se skončit. Nejsem sentimentální, beru to s nadhledem a dívám se pozitivně dopředu,“ říká Radek Motlík.
Kdy to rozhodnutí uzrálo?
Po jednáních s posledním klubem, nováčkem slovenské extraligy z Piešťan. Už mi tam skoro tiskli dres, na všem jsme byli domluvení. A když jsem měl přijet podepsat smlouvu, zavolali, že si všechno rozmysleli. To byla poslední kapka, už jsem byl ze všeho otrávený.
V Považské Bystrici, kde jste na jaře získal bronzovou medaili, zájem neměli?
Chtěl jsem tam pokračovat. Řekli mi, že zájem je, ale peněz se jim nedostává. A že chtějí dát větší prostor v brance svým odchovancům. Potom se ozvalo několik klubů z Čech a Moravy. Vždycky to vypadalo nadějně, ale ve finální fázi se to zadrhlo. Buď z mé, nebo z jejich strany. A čím víc se blížil začátek sezony, směřovaly moje myšlenky k tomu, že skončím.
Jezdit někam do nižších soutěží v Německu už se vám nechtělo?
Tam byl problém, že ty kluby by musely zaplatit tabulku za přestup Považské Bystrici. Vycházelo to okolo dvou a půl tisíce euro. Pro mančafty ze čtvrté či páté německé ligy už je to velká finanční zátěž.
Několikrát jste v nadsázce říkal, že chcete chytat do padesáti, stejně jako Jágr bude hrát hokej...
Je mu o dva roky méně a celý rok nehrál. Takže ještě má co dohánět! (smích) Já měl štěstí, že jsem vydržel celou kariéru bez vážnějšího zranění, za to jsem moc rád. Pořád se cítím dobře, chtěl jsem ještě sezonu dvě dát, ale dopadlo to jinak.
Nesplní se vám poslední sportovní přání. Zachytat si proti Plzni, kde jste vyrůstal. Mrzí to hodně?
Škoda, že nevznikla HILka, společná česko-slovenská soutěž. Na to jsem se těšil, když jsem odcházel do Povážské Bystrice. Pak byla šance na jednom přípravném turnaji, jenže to jsem měl zrovna zraněné rameno. Škoda. Chtěl jsem si zachytat ještě jednou tady v Plzni. I proto, že můj odchod z klubu nebyl úplně růžový. Ale to už je pryč.
Hořkost ještě nezmizela?
Řeknu to takhle. Pořád to beru tak, že určití lidé mě hodně zklamali.
Jste vůbec s někým z Plzně v kontaktu?
Občas ano. S Honzou Štochlem jsme si popovídali v létě i teď nedávno, kdy mi půjčoval pohár za titul. A moje dcera chodí s Jirkou Fořtem, který však po minulé sezoně zamířil z Talentu do Německa.
Neslušela by vaší kariéře malá rozlučka, ještě jeden aplaus před plzeňskou halou?
(zamyslí se) I když jsem se pro lidi snažil dělat show, získal si je na svou stranu a mě osobně to dostávalo do varu, nejsem příznivec nějakých exhibicí nebo slavnostních momentů. Na druhou stranu, kdyby mi to nabídl a pozval mě právě Honza Štochl, určitě bych ho neodmítl. Aby nedošlo k mýlce. To, že jsem měl s jedním nebo se dvěma lidmi z klubu nějaký problém, neznamená, že nemám Plzeň rád. Klukům fandím, držím palce a vzpomínky mám jen a jen ty nejhezčí.
Povídejte...
Do áčka tehdejší Škodovky jsem přišel už v 16 letech, z dorostu si mě vytáhl pan Moulis. Byl jsem tady s borci jako Pavel Bernard, Rudla Osička, pro mě to byly veliké hvězdy. To byla první etapa v Plzni.
Přehled Motlíkovy kariéryKluby Reprezentace |
Po letech přišla druhá a s ní tři tituly. Který z nich řadíte nejvýš?
Strašně rád vzpomínám na ten třetí. Finále s Duklou, konečně jsme mohli slavit v domácí hale. Jenom ten nástup do zápasů, natřískané ochozy, to byly neskutečné pocity, euforie. Všechny tituly byly krásné, ale dvakrát jsme slavili v Lovosicích. Až tohle bylo doma.
Deset let jste strávil ve Francii, dvě sezony tam chytal nejvyšší soutěž. Byl to jiný svět?
Házenkářsky určitě. Chodily tisíce lidí, měl jsem možnost zahrát si proti nejlepším hráčům světa, olympijským vítězům. Narcisse, Abalo, Richardson... Na druhou stranu, po deseti letech jsem se už těšil domů.
Máte dospělou dceru, měla házenkářské vlohy?
Chvíli hrála ve Francii, když jsem působil v Sélestatu, ale moc ji to nebralo. Vrhla se pak úplně na něco jiného. Vystudovala dvě vysoké školy, překládá z francouzštiny, učí němčinu. Je z ní paní učitelka a teď chce ještě studovat v Rakousku. Má plán stát se jednou děkankou.
Z vás pro změnu bude podnikatel. Jak se to zrodilo?
V hlavě jsem to měl delší dobu a teď to uzrálo. S kamarádem Patrikem Heinem otevíráme obchod se sportovním zbožím v Plzni, k tomu vznikne i e-shop. Od října jsme sháněli prostory, povedlo se najít objekt na Slovanech. Zastupujeme dvě značky, Hummel a brazilskou Penalty, která se dostává na český trh.
Tohle je tvrdý byznys, ne?
Je. Ale bereme to tak, že ty značky v Plzni nejsou. Chceme přilákat zákazníky na kvalitu srovnatelnou se špičkovými značkami za rozumnější cenu. Jednáme se sportovními kluby, třeba fotbalisté Vejprnic od nás budou mít dresy. A budeme mít i fashion oblečení pro volný čas.
Vy budete přímo za pultem?
Přesně tak, bude ze mě i prodavač. (úsměv) Uvidíme, jak se to rozjede. Musím říci, že jsem se do toho ponořil naplno, teď žiju jen tímhle krámem a strašně mě to baví a naplňuje. Začal pro mě nový život.
Jak moc vás házená finančně zabezpečila?
Upřímně, kdybych žil skromně a uměl šetřit, pár let dělat nemusím. Ale uměl jsem si užívat. Hezké dovolené, drahá auta... Na druhou stranu, nemám třeba potřebu mít velký dům, pořád s manželkou žijeme v cihlovém baráku, kde je osm bytů. Dům jsem měl ve Francii osm let a to mi úplně stačilo.
Když se ohlédnete, udělal byste v házené zpětně něco jinak?
Kdybych měl víc vůle a bič sám nad sebou, mohl jsem toho dokázat víc v reprezentaci. To je jediné, kde cítím, že jsem tomu mohl dát víc.
