Hned při prvním tréninku v Jižní Africe potkal kobru. Vyděsil se a pro jistotu sháněl sérum proti uštknutí. Lékárník se ho ptal, jaký typ séra chce. "Dozvěděl jsem se potom, že jeden typ hadího jedu mi rozloží nervový systém a po druhém mi explodují červené krvinky."
Tak začínalo africké dobrodružství cyklisty Františka Raboně, jeho hned čtyřnásobná premiéra.
Ze silničáře se stal bikerem.
Poprvé byl v Jižní Africe.
Poprvé jel Cape Epic, nejslavnější etapový závod horských kol.
A hned ve dvojici se legendárním Švýcarem Sauserem, exmistrem světa.
Předtím mu bývalí kolegové silničáři vyprávěli o Jižní Africe hrůzyplné historky. Raboňova manželka si ji zadala do Googlu a prohlásila: "Nikam neletíš. Je tam nejvíc vražd na osobu, střelba na ulici."
Nic z toho však nezažil, jeho závod se jel skrz divočinu přírodní, nikoliv tu lidskou. A turistické město Stellenbosch, kde se při tříměsíčním přípravném pobytu zabydlel, si zamiloval.
Pravda, na drsné trati Cape Epiku, plné bahna, prachu, výmolů a obřích trnů, se mohlo stát cokoliv. Jeden z aktérů si přeřízl tepnu a ztratil litr krve. "Ale lékařskou pomoc mají perfektně zmáknutou," líčil plzeňský cyklista. "Měli jsme s sebou tlačítka první pomoci, ten kluk ho zmáčkl a do dvou minut u něj byl záchranný vrtulník, který ho transportoval do nemocnice."
Raboňovi jihoafrická mise neublížila. Naopak. Jako by omládl. "Připadal jsem si, že je mi zase osmnáct a začínám znovu." Bývalý silničář se učil, jak co nejrychleji spravit defekt, ve kterém terénu použít jaký převodník, jak nahustit kola. "Na biku si kolo mnohem víc než na silnici musíte nastavit podle sebe."
Defekt jej naštěstí postihl jen v závodě Rider Rock, při Cape Epiku žádný. Jednou za sedm etap upadl, jednou mu v bahně odešly zanesené brzdy. Zato parťák Sauser, ten trable přímo přitahoval. "Měl čtyři defekty, tři pády, přetržený řetěz i problémy s brzdami. Skoro v každé etapě se něco stalo, chytli jsme dvě tři minuty a zase to dojížděli."
I proto skončili celkově druzí, za dvojicí Hynek–Mennen. Sauser marně usiloval o svůj pátý titul.
Raboňovo spojení se Sauserem pomohla zorganizovat firma Specialized, poprvé se ti dva viděli až 3. ledna v Jižní Africe na letišti. "Christoph tam na mě čekal a hned mě vzal na trénink do nejtěžšího terénu."
Později v závodě tahal Raboň na rovinách tempo, naopak při bláznivých sjezdech v terénu mu zkušený kolega říkal: "Jen vypni hlavu a drž se za mnou."
Ani na skutečnost, že závody bikerů startují v Jižní Africe třeba už v 6.00, nemohl být ze silničářského pelotonu zvyklý. V cíli bývali před polednem, načež začal kolotoč. "Rozhovory, tiskovky, dopingové zkoušky. Často jsme se ke stanům dostali až dvě hodiny po dojezdu. Sprchy byly společné s hobíkama. Rozsvítilo se světýlko a já se mohl jít sprchovat."
Pak oběd, schrupnout si, masáž a od 18.30 předávání cen v obrovském stanu pro 1 500 lidí. "Spát jsme v našich kemperech chodili už kolem deváté."
Prolog, v němž skončili devátí, se jim nevyvedl. "Christoph za to do kopce vzal takovým stylem, že já se z toho do konce prologu neprobral a při sjezdu jsem měl srdce až v krku." V dalších etapách však už neměli žádnou výraznější výkonnostní krizi a stoupali pořadím.
Když Raboň odlétal do Afriky, obával se, jak ho parta bikerů mezi sebe přijme. "Ale snad i díky mé nekonfliktní povaze a díky tomu, co jsem tam na kole ukázal, mě po třech měsících pomalu ani nechtěli pustit domů."
