"Při tenisu jsem se nebála nikoho. Sama sebe ale někdy ano," potvrdila bývalá světová jednička Justine Heninová.
Stalo se v úterý: Češka Lucie Hradecká stála v 1. kole Wimbledonu krůček od senzace, výhra nad slavnou Ivanovičovou byla blizoučko. Stačil jeden dobrý úder, Hradecká měla dva mečboly. Ale nevyužila je, načež ztratila servis a vzápětí i celý zápas. Obrovská šance utekla.
"V tenisu rozhoduje především hlava," připustila pak Hradecká. "Údery má člověk pomalu stejné, lepší hráči ale vědí, kdy co mají zahrát, kdy si co mohou dovolit."
Lepší hráči mají někdy také problémy, vždyť psychické strádání zná i Roger Federer. Jako teenager to byl takový nervák, že házel raketou a nebyl schopný se soustředit. Rodiče ho proto vodili za psychologem. "Moc mi to pomohlo," uznal Federer.
K návštěvě u psychologa se tenisté většinou přiznávají jen neradi. Přitom se to ukázalo jako dobrý nápad už několikrát, jako v případech Světlany Kuzněcovové, vítěze Roland Garros z roku 2004 Gastona Gaudia nebo Kláry Zakopalové.
Češka se o svých zkušenostech rozhovořila loni v Paříži. "Psycholog mě učí, jak překonávat nervozitu," řekla. "Řeší se to třeba správným dýcháním. Musím se uvolnit, nebýt ztuhlá."
Na kurtu je třeba zůstat pozitivní, neztrácet koncentraci ani sebevědomí. Umět víru ve vlastní schopnosti vyzařovat. I proto stával Lendl těsně před zápasy u zrcadla a opakoval si dokola: "Jsi nejlepší." Ne nadarmo američtí psychologové zkoumají například i pohyb jednotlivých tenistů mezi výměnami.
"Všimněte si, že všichni skuteční šampioni kráčí mezi body po kurtu pevně jako vojáci. Nikdy schlíple," napsal jeden z nich, James Loehr. "Je to odhodlaný armádní marš. Sálá z nich síla a sebevědomí. Není to maličkost. Doba, kdy se nehraje, tvoří až 85 procent tenisového zápasu."
Obecně platí, že úspěch v ženském tenisu je psychikou podmíněn více než u mužů. Podle odborníků je tam procento labilnějších typů vyšší, podobné je to i s emocionalitou. To hlavní je nicméně v obou skupinách stejné. Uvědomit si, co říká Rafael Nadal: "Mým nepřítelem není prohrávání, ale strach z prohrávání."
A to i v situacích, kdy se porážky začnou kupit. Tehdy je nejlepší si od tenisu na chvíli odpočinout. Jakmile herní splín sedne na takového Jana Hernycha, odjede radši na chatu sbírat houby. Jeho krajanka Petra Cetkovská zase v houfu turistů míří na zámek ve Versailles. "Lepší než psycholog je na pár dnů zapomenout, zajít za kamarády, kteří vás dokážou rozesmát," mínila Cetkovská po svém vyřazení z Wimbledonu.
"Nedělat si z toho hlavu. Dát si třeba pivo se včeličkou ve znaku, které jsem tady v Londýně viděla. Co vy víte. Třeba právě po něm budu hrát jako ďábel."
