"Jak to pro mě všechno začalo? Dělal jsem už pět let v rozhlase. Když jsem nastupoval, těšil jsem se na živé vysílání. Jenže živě se tam pak přenášelo jen časové znamení. Pár let poté televize začala uvažovat o přímém přenosu, ke komentování chtěli někoho "neprofláknutého" z rádia. Padlo moje a Valchářovo jméno. Při ligovém zápase Tatry Smíchov jsme si to zkusili nanečisto, šéfům se to líbilo, po deseti minutách řekli "nebreptáte, berem".
Někdo nahoře měl původně "geniální" nápad, že se v tomhle zkušebním přenosu odvysílají jen dvě třetiny. Ten zodpovědný asi neměl ke sportu moc vztah. Prostě se mu zdálo, že dvě hodiny hokeje je moc. Jenže v průběhu zápasu došlo tolik nadšených reakcí, že se nakonec vysílalo všechno. Přitom televize byla tenkrát nesmělý návštěvník v několika bytech, byla v počátcích. Technici spočítali, že signál bude viditelný jen 60 kilometrů od Petřína. Ale pak přišel pochvalný telegram i z Českých Budějovic.
Na Štvanici jsme tenkrát měli nástup už v půl druhé, hrálo se přitom až od půl osmé. Když jsem říkal produkční, že je to hrozně brzy, ona mi odpověděla: To je kvůli maskování. Ale my jsme se pak do záběru vůbec nedostali! Nemohli jsme, seděli jsme hned vedle jedné z kamer.
Šest hodin čekání na zápas bylo zvláštních. Sedět se nedalo, to byste zmrzli. Stáli jsme a podupávali. Konečně dorazili i kluci z reprezentace, tak jsme šli poklábosit. Třeba s Frantou Tikalem. Hokejisté moc neprožívali, že budou v přímém přenosu.
|
Výroky komentátorů, které nezapadly "A tady jsou sovětští hokejisté s písmeny CCCP na prsou." |
Potom to začalo. Věděli jsme, že se to dá jen totálně zkazit. Divák byl přece zkoprnělý už jen kvůli tomu, že před sebou vidí Štvanici.
Ovšem se strachem se nikdy daleko nedojde. Bál jsem se proto nanejvýš toho, že se pod námi ulomí balkonek, který byl postavený pro jednoho kameramana, a my jsme na něm byli s kamerou čtyři.
První větu a vlastně celý úvod jsem měl pečlivě připravený. Ani Švédové mě nemohli zaskočit, měl jsem je našprtané od jednoho kolegy, znalce švédského hokeje. Padlo devět gólů, Československo vyhrálo 7:2. Řeklo by se, že takový zápas je pro komentátora radost. Omyl. Když to nevidíte přesně a nemáte po ruce ani žádné opakovačky nebo titulky, snadno se spletete.
Naštěstí se to však povedlo. Šli jsme si pak s televizní směnou sednout do Klubu spisovatelů na párek a něco k pití. Vzpomínám si, že tam padl vážný návrh, že by hokej měla doprovázet vedle komentáře i hudba.
Ohlasy byly jinak jasně pozitivní. Deset dnů nato jsme dělali další přenos, hrálo se proti Kanadě se slavnými Warwickovci. Ale to už jsme byli moudří. Věděli jsme, jak na to. Sport se v televizi chytil. A v květnu běžela v přímém přenosu už i Prodaná nevěsta."
