Když naposledy odhodila oštěp, na chvíli se chytila za hlavu. "Ale jen na tyhle tři vteřiny jsem byla naštvaná a zklamaná," říkala světová rekordmanka. "Nemůžu být přece pořád zlatá. Bylo by to sice hezké, ale je to sport. A já měla krásný závod. Večer je pěkný, jsem spokojená."
Zlato má z olympiády i mistrovství světa a k tomu stříbro ze světového i evropského šampionátu
Takže opravdu nejste ze stříbrné medaile ani trochu zklamaná?
Vůbec. Každá medaile na mistrovství světa je nádherná, vždyť jde o centimetry. Nikdo asi nečekal, že závod se bude vyvíjet takhle. Ani já ne. Lidé se na sport dívají kvůli tomu, že se nedá předpovědět.
Co vás zaskočilo víc: že Neriusová hodila v 37 letech tak dobře, nebo že Abakumovová po vítězství v kvalifikaci házela tak špatně?
U Abakumové jsem si to tak trochu přála a myslela jsem si, že to tak bude. Byla ohromně přemotivovaná. Stadion je navíc měkký, musí se o to déle čekat, než člověk hodí rukou, takže rychlé závodnice na to doplatily. Obergföllová i Abakumovová jsou velmi rychlé, ale tenhle povrch nekope.¨
Proč byla Abakumovová, která hodila v kvalifikaci skoro 69 metrů, najednou tak špatná?
V kvalifikaci byla uvolněná, tady ohromně přemotivovaná. Přehnala představování. (Abakumovová při představování oštěpařek před finále ani nenechala říct hlasatele její jméno, zvedla ruku a s pohledem zabodnutým do země odešla.) To se nedělá. To má za to.
Vy jste mohla ovšem výsledek ještě zvrátit posledním pokusem. Co jste si říkala?
Snažila jsem se namotivat jako v Pekingu, ale nějak to nešlo. Musím říct, že Steffi vítězství opravdu hodně přeju. Konec kariéry v Berlíně a ještě vyhrát? Němečtí diváci byli hotoví a Češi byli taky spokojení. Já prostě umím dělat lidem radost. Udělala jsem ji těm i těm. Dneska je v Berlíně tolik šťastných lidí.
Takže vám proti Neriusové chyběl zabijácký instinkt, který se ve vás probudil v Pekingu, kde vedla Abakumovová?
Přesně. Ale vždycky chci hodit nejdál, poslední pokus to ukázal. Byla to neskutečná rána. Nevím, jak to loket přežije. (Drží se přitom za bolavou pravou ruku.)
Na bolest a únavu jste si stěžovala už po kvalifikaci. Říkala jste, že na finále musí dorazit Bára Špotáková, nikoli její stín. Přišla?
Ano. Přišla v nejlepší formě, jen si přála hodit dál. Úplně to nevyšlo. Ale mohlo to nakonec dopadnout i hůř.
Jak jste se tedy léčila z bídného nedělního stavu?
Bylo několik terapií, přijela fyzioterapeutka Martina Končelová, masér Tomáš Dřímal mě dával do kupy. Asi by bylo dobré, kdyby byl ještě jeden den. Normálně jsem se začala cítit v pondělí večer, což je do závodu krátká doba. Na finále jsem byla nabuzená pořád málo, úplně ono to nebylo. Ale kdybych přišla jako v neděli, je hotovo.
Trenér Rudolf Černý říkal, že jste před šampionátem příliš trénovala a chyběla vám šťáva.
Možná, možná. Dnes večer jsem se cítila dobře, ale něco na tom asi bude. Na druhou stranu to nejde úplně odhadnout. Možná forma dozní ještě na podzim.
Při závodě vám radil Jan Železný. Co vám vytýkal?
Čekal zlato, věděl, že jsem na něj připravená. Říkal: Počkej s levou rukou. Ale já dělala pořád stejnou chybu. Začala jsem brzo házet, chtěla jsem do pokusu brzy praštit rukou. Ale jak je povrch pomalý, člověk na něm musel hodně makat. Do konce rozběhu jsem ztrácela energii.
Vítězná Němka Neriusová vás porazila i na mistrovství Evropy 2006, na vaší první akci, kde jste mohla získat zlato. Na příštím evropském šampionátu už nebude.
Tak třeba za rok budu zase muset něco dokazovat. Barcelona taky není tak daleko, je tam krásně, naučím se španělsky.
A budete trajdat, jak jste si vyčítala před kvalifikací v Berlíně?
To je poučení. Člověk si nesmí myslet, že na to má, i když trajdá. Ale nevím, jestli by to bez trajdání bylo o hodně lepší. Asi o moc ne. Spíš tréninku možná vážně bylo trochu víc.
