To ale připadá v úvahu, pokud se tu rallye znovu pojede, přece jen její celkové vyznění a hodnocení bude mít úplnější kontury až po přejezdu Atacamy a vysokohorském návratu do Argentiny.
Závodníci se do hor těšili. Organizátoři zrušili snad polovinu závěrečných dun, prý kvůli tomu, že jsou vysoké a prudké a řada soutěžících by je nezvládla. Jedním dechem ještě dodávají, že Dakar má a musí být nejtěžší na světě, ale z dun, které závod rozhodují, je jímá hrůza. Čím obtížnější terén, tím lépe pro Tatru i Aleše Lopraise, právě dunové úseky potřebuje, aby umazával manko z první poloviny.
komentářZkušený novinář Jiří Vintr absolvuje Rallye Dakar v novinářském kamionu řízeném Karlem Lopraisem. |
Pořadatelé mají hrůzu z toho, co nastalo v dunách u San Rafael minulý týden, nedej bože, aby tam dokonce někdo zůstal v mrazu do rána a oni ho měli na svědomí. Pořád však lépe, než aby zkrátili následující etapy v centru Atacamy. Myslím, že to není naposled, co pořadatelé opět mění pravidla za pochodu, vždyť kdyby dodrželi vlastní pravidla, odstartovalo by do předchozí etapy jen 19 kamionů. Kroky vedení v průběhu soutěže by vyšly na samostatný článek, zůstává nad nimi rozum stát.
Kvůli bezpečnosti požádali chilské bezpečnostní síly o poskytnutí většího počtu helikoptér a hned je dostali. Úpěnlivě zdůrazňují pitný režim při vysokých teplotách, jaké pravděpodobně v Atacamě panují. Stejně tak klíčová je správná funkce všech bezpečnostních systémů ve vozech (iritrack, GPS, sentinel, radiomaják, satelitní telefon).
Ještě se zastavím u chilských diváků. Jsou báječní, stejně jako v Argentině, ale rozdíl v mentalitě je poznat. Oba národy se navzájem příliš nemusejí, skromní Chilané nemají rádi namyšlené, uvolněné a sebevědomé Argentince, byť jejich životní úroveň je vyšší. Chilané jsou uměřenější, laskavější a klidnější, Argentinci v sobě mají víc nespoutanosti a spontánnosti.
I Chilané jsou pohostinní, pozvou vás na piknik, zvláště když patříte k rallye, podělí se o své dojmy, a také se snaží více komunikovat v angličtině. Jsou schovaní za vysokými horami a snaží se o sobě dát vědět, po kulturní stránce jsou z Jižní Ameriky asi Evropě nejblíže.
Dnes jsem byl na trati speciálky, míst bylo v obrovském kamenitém vádí, v níž se slézalo z prudkého skalnatého svahu plného kaktusů. Svah byl obsypán lidmi a když přijela buggy SMG Carla De Gavarda, bývalého skvělého motocyklisty, který na Dakaru slavil nejeden etapový úspěch a jako řada jeho kolegů přesedlal na čtyři kola, strhlo se něco, co zažijete pouze tehdy, když se v mezistátním fotbalovém utkání ujme vedení Chile nad Argentinou 1:0. Klidnější Chilané berou jako velkou poctu, že součást světového podniku mohou uloupnout pro sebe a všechno nezůstane zlé Argentině.
A ještě jeden poznatek jsem si udělal: už v Argentině místní diváci milovali kamiony. V Evropě se těžká vozba ani nedostane do televizních spotů, absence továrních týmů (s výjimkou Kamazu) bývá znát, u evropských erzet Dakaru lidé houfem odcházejí, jakmile mají kamiony projždět. V Jižní Americe je tomu naopak. Jak mi vysvětlil jeden z místních fanoušků, kvůli kamionům sem přijel až od Ohňové země, je naprosto ohromen jejich silou, velikostí i tím, jak se v těžkém terénu pohybují.
Lidé berou kamiony jako zábavu, hlavně když se do prudkého vracáku naskládá neobratný Ginaf se širokými patnáctipalcovými plášti a nebo se v zatáčce nakloní na stranu. A česká auta tu znají, osobní i nákladní, v celé své pestrosti je chilský vozový park svou moderností podobný našemu. Kdo by to byl řekl.
Atacama začíná, chleba se láme naplno. Snad nám z dun kousek zbude.
