Ačkoli vesloval i za Česko, oba tituly získal pro Itálii. "V roce 2000 jsme zkoušeli na mistrovství světa v Záhřebu českou párovou čtyřku lehkých vah, ale byl to propadák." Rok poté zažádal o občanství v Itálii, kde žije od svých 11 let, a začal bojovat o tamější národní dres.
Ale po pořádku. Celý příběh začal v roce 1989 rodinnou dovolenou Vlčkových v Jugoslávii. "Před odjezdem sice rodiče prodali dům, ale jako dítě jsem to neřešil. Pak jsme zaparkovali naše embéčko v lese u italských hranic a tři dny jsme pochodovali s batohy na zádech do Itálie. Když to naši konečně řekli, byl to šok, ale dnes jsem rád."
Chtěli sice uprchnout až na Nový Zéland, ale tam se nedostali. "Rodiče měli tehdy hrůzu z jaderné války, tu by Evropa odnesla jako první. Chtěli to nejlepší pro nás děti."
S veslováním začal Vlček původně proto, aby se v novém světě neztratil. "Byl jsem tintítko bez svalů, potřeboval jsem zesílit." Z koníčka se však stala vášeň a přišel sen obléci národní dres. "Jenže v italském veslování vládla dřív jakási mafie, pro kterou nebyl nějaký Čech vítaný."
Až nedávno se to zlomilo s nástupem nového vedení. Přestože se dostal už druhou sezonu do reprezentace a vždy to korunoval světovým zlatem, zůstává amatérem.
"Za zlato dostanu odměnu, ze které vydržím žít v Itálii tak pět měsíců. Občas si přivydělám jako elektrikář, od svého klubu dostávámobědy a při pobytu s reprezentací máme hrazené všechno. Nejhorší je vždycky přežít zimu. Ještě že mi pomáhá moje sestra, s níž v Itálii bydlím."
Čeští reprezentanti, takřka bez výjimky státní zaměstnanci, by nevěřili. Ale Vlček si to tak sám vybral: "Nechci být na veslování existenčně závislý, pak bych ztratil chuť. Potřebuju do toho dávat vášeň a trochu obětování."
A proč ho vlastně Češi nezkoušejí získat na svou stranu? "Nemá to cenu. Už jsem Ital a nechci na tom nic měnit," vzkazuje Vlček. "I doma se sestrou už na sebe mluvíme italsky. Do Čech jezdím jen na rekreaci za mámou, která se tam vrátila."
