Tiskovka, rozhovory pro rádio a čtyři televizní společnosti vyčerpaly v sobotu ráno hokejistu Petra Sýkoru, až se mu podlamovala kolena. "Jé, jak já jsem unavený," opakoval po sedmi hodinách v letadle z New Yorku a zoufale se opíral o zeď. Drobný útočník v černé kšiltovce, plandavých plátěných kalhotách a plážových pantoflích však nikoho neodmítl. Třeba pětkrát odpověděl na stejnou otázku. A pokaždé, když přišla řeč na Stanley Cup, tvář se mu rozzářila jako měsíček za úplňku. Stříbrnou trofej vyhrál v zámoří s týmem New Jersey Devils. Vinou zranění hlavy v posledním zápase se s ní nemohl potěšit přímo na ledě v Dallasu, zato mu připadly jiné výsady. "Kluci mi pohár v noci přivezli do nemocnice, měl jsem ho v posteli, kolem samé přístroje, na které jsem byl připojený," vyprávěl. "Bolelo mě rameno, takže jsem měl strach, abych ho uzvedl, ale zvládl jsem to. Šampaňské mi doktoři nepovolili, takže jsem z něj pil džus." Druhý den, při přeletu do New Jersey, dostal mísu se stupňovaným kotoučovitým podstavcem na volné sedadlo vedle sebe. "Prohlížel jsem si jména všech vítězů za poslední roky. Viděl jsem tam Jágra a další. Napadlo mě: teď tam budu i já. To snad není možné..." Potřetí se blaženě usmíval, když si vzpomněl, že mu na konci července Stanley Cup přivezou z Ameriky, aby se s ním pochlubil ve vlasti. Spoluhráč Patrik Eliáš se chystá do Třebíče, Sýkora ho jistě vezme do Plzně, odkud pochází. "Moc se těšíme," poznamenal a zjevně si nevymýšlel. Z nárazu do obránce Hatchera se Sýkora už úplně zotavil. Zákrok loktem rozhodně nepovažuje za čistý. Na hodinu po něm ztratil vědomí, u televize na nemocničním pokoji se ovšem probral: "Když dal Arnott rozhodující gól, křičel jsem tak, že se všichni báli, že mám umřít."
26. června 2000
