Bývá přetěžké to rozhodnutí učinit.
Ovšem někdy bývá ještě těžší vyslovit ho nahlas.
Ondřej Bank se v pondělním odpoledni rozhlédne v Praze po sále plném reportérů a povídá: „Je vás tady nějak hodně. A já nevím, jak začít. Radši předám slovo bráchovi.“
Jenže bratr a kouč Tomáš Bank se zdráhá: „Ale tys mi pořád neřekl, co vlastně chceš říct.“
Stačilo by, aby vyřkl jediné slovo.
Končím.
Už před třemi týdny se tak dohodli. Neduhy těla vítězily nad odhodláním mysli. Přesto Ondřej nadále váhal. V sezoně kvůli zranění kotníku a kolene dokončil z deseti závodů jen tři. K dalším ani nemohl nastoupit. „Odcházel bych od nedodělané práce,“ přemýšlel doma.
Minulé pondělí však magnetická rezonance u profesora Koláře odhalila velký otok na kosti v koleni nad chrupavkou. „A pak mi pan profesor naznačil, že to koleno není vůbec v dobrém stavu.“
Musím skončit, přesvědčoval se.
Jenže ráno vstal a kouká, že Jágr dal v NHL dva góly. „Jemu je čtyřiačtyřicet. Budu vypadat trapně, že končím už v pětatřiceti,“ reagoval. Manželce přiznal, že tápe, co dál. „Tak klidně jezdi dál,“ neusnadnila mu to.
Přesto cítí, že nastal pravý čas.
„Jágr taky končil reprezentační kariéru čtyřikrát,“ zasměje se před novináři. Ale hned ujišťuje: „Ne, v mém případě je to definitivní. Zdraví mám jen jedno. Končím.“
Konečně je to venku.
Zabít se můžu i na kole
Uzavírá se tak podivuhodná kariéra věčného bojovníka, jehož kdysi odháněli od lyžařského stolu, kde hodovali mocní. Hleděli na něj skrz prsty, odepisovali ho po nesčetných zraněních, ale on se stále vracel, v duši silný a nezlomný.
Vypráví, jak telefonoval manželce z her v Soči poté, co byl druhý po úvodním kole obřího slalomu. „Tehdy byl pocit, že jsem se dokázal vrátit, nejkrásnější,“ vzpomíná a najednou se i hlas tvrďáka Banka zadrhne a jeho tvář zrcadlí velké dojetí.
Veselý, spontánní, nekonformní, odhodlaný a občas až potrhlý kluk měl optimismus vepsaný v genech. Třináctkrát ho operovali, přesto pokaždé hned na nemocničním lůžku s bratrem Tomášem plánovali, jak v budoucnu všem těm lyžařským bourákům zkusí vytřít zrak.
Lítost? Odevzdanost? To nezná. Ani vyčítat jiným neumí.
Když si při pádu na špatně upraveném cílovém skoku v Kitzbühelu před osmi lety způsobil komplikovanou zlomeninu nohy, radili mu: Zažaluj organizátory. Jen mávl rukou: „Nejsem na žaloby ten správný typ.“ Načež se zasmál: „No, možná bych mohl zažalovat Red Bull, sponzora Hahnenkammu, že mi dal křídla a já letěl příliš daleko.“ Z nemocnice se potom nechal propustit na reverz. Nebavilo ho to tam.
Vrcholy Bankovy kariéryNa olympijských hrách: Na mistrovství světa: Ve Světovém poháru: |
„Má kariéra je drasticky kostrbatá,“ říkal. Loni v únoru mi však nadšeně vyprávěl: „Třináct měsíců už jedu na neskutečné vlně.“
Na hrách v Soči 2014 sahal po medailích. V následující zimě se ve Wengenu se stal prvním českým mužem, který dojel v Top 10 ve sjezdu Světového poháru. Na Hahnenkammu slavil třetí místo v superkombinaci. A na mistrovství světa ve Vailu sedmé místo v královské disciplíně sjezdu. Ani to žádný jiný Čech před ním nedokázal.
„Po všech těch totálních zdravotních průšvizích si teď připadám jako vítěz,“ radoval se tehdy.
Pak to přišlo.
Osudná chvíle, která dle Bankovy teorie neustále se střídajících dobrých a špatných životních period vlastně přijít musela.
„Vůbec se nedivím, že se něco takového stalo,“ říká dnes.
Při kombinačním sjezdu ve Vailu vjel do hlubšího sněhu mimo ideální stopu, spálil skluznici, ztratil kontrolu a letěl vzduchem.
O sjezdu nedlouho předtím vykládal, že je jeho zakazovanou milenkou. Teď jej milenka (a lyže) zradily.
Byl to hrůzostrašný pád.
Tolik lidí zatajilo dech. Tolik se jich ptalo: Proč? Proč zase on? Proč právě on, ten velký sympaťák?
V bezvědomí ležel na sněhu. „Měl jsem strach o Ondrův život, jestli bude moct hýbat nohama, jestli vůbec otevře oči,“ přiznal Tomáš Bank. Ale opět jednou měl štěstí v neštěstí. Vyvázl „jen“ s otřesem mozku, tržnými ranami a nalomenou zánártní kůstkou. „Můžeš teď strašit děti,“ dobírali si ho, když se celý potlučený opět zjevil v hotelu.
„Pamatuju si jen, jak za hranou letím na jedné lyži. Pak už nic,“ říkal Ondřej, jedno oko opuchlé a obličej sedřený.
Loni na jaře si vzal čas na rozmyšlenou. Načež znovu - pokolikáté už? - prohlásil: Pokračuju dál.
Nerozmyslíš si to? Mohl ses přece zabít, říkali mu.
„Mohl,“ odpovídal, „jenže zabít se můžu třeba i na kole, na kterém neumím pořádně jezdit.“
Ale ani obdivuhodná vůle závodit dál už jeho mnohokrát pospravované tělo přelstít nedokázala. Kotník bolel, přidalo se koleno. Nešlo to.
Zlomená noha požehnáním?
Od vojáků má doma modrou knížku. „Na koleno a na hlavu,“ říká. Coby půlroční kojenec spadl z postele a s krvácením do mozku strávil rok v nemocnici. Jako by tato událost předznamenala i jeho budoucí zdravotní kalvárii.
Na mistrovství světa juniorů vyletěl z trati a zlomil si holenní kost a ruku. Také o křížový vaz v levém koleni přišel už coby junior.
Když si ho v šestnácti přetrhl, lékaři mu doporučili neoperovat jej. „Akorát mu neřekli, že nemá čekat na operaci sedm let. Ondra jezdil sedm let bez vazu s ortézou, než si nechal udělat plastiku,“ líčí Tomáš Bank. „Až když si později v Kitzbühelu zlomil pravou nohu, bylo to vlastně požehnáním pro jeho techniku. Přestal podvědomě myslet na levé koleno a srovnal se.“
Ano, často měl také štěstí. Při tréninku super G na Pitztalu padl v rychlosti 110 km/h a 300 metrů se smýkal po svahu, přesto vyvázl jen s pohmožděninami. A ještě jindy se stal zázračným akrobatem, tak jako při prvním velkém úspěchu, senzačním 6. místě v kombinaci na šampionátu ve Svatém Antonu 2001. Za zatáčkou mu ve sjezdu podklouzla lyže, padal na bok. Kaskadérským kouskem nebezpečí odvrátil a bratr mu v cíli říkal: „Já z tebe málem dostal infarkt.“ Nikoliv naposledy...
Ondřej sám veškeré své zlomeniny či operace ani nedá dohromady. „Zeptej se bráchy,“ vyzval mě loni. Tomáš tedy vypočítával: „Operace hlavy, mandlí, zlomené nohy, zlomené ruce a zase nohy. Pak koleno a nadvakrát vytahování šroubů z kolena, protože poprvé se to nepovedlo. Plastika vazů, artroskopie menisku, potřetí zlomená noha, zlomená čelist a vykloubené rameno.“
Kvůli vleklé, záhadné nemoci navíc v roce 2011 nemohl chodit, pohubl, bojoval s obrovskými křečemi a manželka jej převážela na vozíku.
„Tak dole jsem nikdy nebyl. Tehdy jsem seděl na záchodě, zvracel do sprchy a říkal: Jestli tohle přežiju, tak tu olympiádu vyhraju. A málem mi to i vyšlo.“
S konzervami za snem
Přitom kdysi nevstoupil do lyžařského světa s hlavou v oblacích. „Když se poprvé dostal na krajské závody nebo na republiku, byl šťastný,“ vzpomínal Tomáš Bank. „My jsme nikdy nebyli jako třeba Záhrobští, kteří hned snili o mistrovství světa. Ty sny jsme si plnili postupně.“
Malý Ondra vždy ráno s taškou na zádech naoko odkráčel do školy, ale jen obešel panelák a za 10 minut odjížděl s tátou na lyže. „Jenže maminka byla zubařka a chodily k ní i mé učitelky. Po týdnu se jí paní učitelka ptá, proč jsem nemocný a kdy už se uzdravím – a maminka samozřejmě o ničem nevěděla. Pak mě radši vodila sama až do školy.“
Později, už v reprezentační kombinéze a na samém počátku svých až donkichotských bitev se světem alpských velmocí, mi dvacetiletý Ondřej Bank líčil, jak od svazu dostal na sezonu jen 20 tisíc korun, což stačí všehovšudy na dva týdny na ledovci, a jak má na Dukle půlúvazek pět tisíc měsíčně. „Tak šetřím, kde se dá,“ říkal. Třeba za pomoci konzerv, které si vozili na závody. Pouze po povedených startech si pak dopřál pizzu.
Neměli ani vlastní stůl na přípravu lyží. Přijeli vždy do hotelu a ptali se: „Není tu nějaký volný?“
Lyže na kombinační sjezd ve Svatém Antonu 2001 firma Rossignol Bankovi jen půjčila. Po závodě je musel vrátit, přestože skončil šestý. A když firemního servismana žádal o podložky pod přezkáče, uslyšel: „Ty jsou pro tebe moc drahé.“ Posteskl si: „Pořád abych se doprošoval.“
Okukovali však s bráchou Aamodta, Kjuse, Kosteliče, učili se od nich. A Ondřej měl pro strach uděláno. Občas zacházel na trati na samou hranu přijatelného rizika. Dali mu přezdívku Vabank Bank. Nebo Kamikadze. To když se coby první Čech po dvaceti letech odhodlal sjet bájný Hahnenkamm.
„Vím, co je zranění, ale nebojím se ho. Když sedáte do auta, také se nebojíte, že se nabouráte,“ říkal.
Dej se na sjezdy, jezdíš je jako bůh
Dlouho platil za lepšího slalomáře, ale už v olympijském Turíně 2006 do něj slovinský servisman hučel: „Dej se na sjezdy, jezdíš je jako bůh.“ Věnoval se jim tedy stále častěji.
Jenže jako by „běžných“ zlomenin nebylo dost, likvidovala jeho ambice v roce 2011 už zmíněná záhadná nemoc, nad kterou lékaři dlouze tápali. Kdysi dělával denně 50 kliků. Když jich nyní celý zesláblý konečně zvládl aspoň deset, nadšeně křičel: „Yes!“ Ztratil další sezonu – a opět se vrátil. „Pořád ve mně hlodá ten medailový červíček,“ snil svůj sen.
Navzdory tomu, že předtím měl na kontě pěknou řádku úspěchů, šíbří světových výrobců lyží mu opět nedůvěřovali. „Obcházel jsem firmy a nikdo už Ondru nechtěl,“ vzpomíná Tomáš. Posléze umluvil sportovního šéfa Atomiku Knausse, že mu poskytnou aspoň lyže. „Ale firemní smlouvu od nich dostal teprve po úspěších na olympiádě v Soči.“
Útok na medaili. Ve druhém kole obřího slalomu v Soči druhou příčku neuhájil, skončil pátý.
Dvakrát tam v půli závodů sahal po medaili, nezískal ji, a přece patřil na hrách k nejoblíbenějším českým olympionikům. Před další sezonou se pak s bratrem rozhodli: Vše pro sjezdy! Našli sponzora, trénovali v Chile, přibrali servismana. Stále se podmínkami nemohli rovnat velmocem, co však postrádali ve vybavení a logistice, snažil se Ondřej nahradit zavilostí na trati. A výsledky přicházely.
Po šestnácti letech, kdy spolu takto harcovali po světě, má nyní Tomáš Bank šedivějící vlasy, patrně i od všech těch infarktových stavů, které s bratrem prožil.
„Jo, mám vyšší práh rizika než většina soupeřů,“ říkával Ondřej. „Ale nejsem úplný blázen.“
Také proto nyní dokázal říct DOST.
Ondřej Bank a budoucnost? Chce ji spojit i se svojí firmou Vagus
„Vypadám teď smutně, dolehlo to na mě,“ uznává, když má oficiality při pražské tiskové konferenci za sebou. „Končí něco, co bylo tak dlouho součástí mého života. Ale podíval jsem se do světa a zjistil, že i ty nejlepší mohu porážet. Za to jsem vděčný.“
Dle jeho životní teorie nyní bude špatné období opět vystřídáno tím dobrým. „Se ženou čekáme druhé dítě, to bude ono,“ věří.
Až mnohem později, když dojetí z loučení poleví, se zasměje: „Chtěl jsem to odlehčit a říct nějaký vtip. Třeba že končím, protože už stejně nikde není žádný sníh. Jenže úplně jsem na to zapomněl.“
