"Čouhaly mu ven z huby jako šavlozubému tygrovi," popisoval v měsíčníku Euro žokej Josef Váňa, nyní již osminásobný šampion Velké, který byl v sedle při každém z Železníkových triumfů. "Proto stále hledám koně, který má nahoře osm zubů," dodal v nadsázce Váňa.
13. října 1991 se tehdy třináctiletý ryzák-valach konečně utrhl na čele seznamu vítězů Velké. Čtyři vítězství do té doby neměl a stále nemá žádný jiný kůň. Železník na rekord dosáhl nevídaným způsobem. Na Poplerově skoku s Váňou po kolizi upadli, klika ale byla, že se jezdci podařilo favorita dostihu chytit. I tak duo muselo dotahovat několikasetmetrovou ztrátu na čelo.
Legendární Železník
"Když se na to v tu chvíli díváte, řeknete si, že je dostih v háji. Jakmile Pepa Váňa nasedl, měřil jsem pořád očima vzdálenost. Pepa to zlehčuje, ale mně ta stíhací jízda připadala úchvatná," líčí dostihový trenér Čestmír Olehla, jenž měl Železníka v péči a závod sledoval jako vždy z tribuny.
"Měl jsem dojem, že Železník přes ty skoky doslova létá," pokračuje. Do cílové rovinky se v té době běhalo z druhé strany. "Když šel před Draka, myslel jsem si, že to tempo nemůže vydržet," vzpomíná Olehla. Během deseti minut, jež dostih trval, prožil tři extrémy: totální beznaděj (pád), napětí (stíhací jízda) a obrovskou radost (když Železník prosvištěl na prvním místě cílem).
Koně po dostihu rychle schoval, aby si mohl odpočinout. Potřeboval se "vychodit" a napít, jak byl dehydratovaný. Každý si ho přitom chtěl poplácat, vyfotit se s ním. "Musel jsem je vyhnat ze stáje, Železník byl k smrti unavený, tak zničeného jsem ho nikdy neviděl," vysvětluje Olehla.
Ve srovnání s jeho prvním vítěstvím ve Velké v roce 1987, kdy bylo koni devět, to prý bylo obzvlášť markantní. "Vydal se až na samé dno, viděl jsem mu to v očích. Může to znít divně, ale vítězství bylo o jeho vůli," tvrdí úspěšný trenér.
S focením jinak Železník problémy nikdy neměl, užíval si to. Olehla vypráví, jak fotili šampiona na plakát: "Vyfotit koně, aby z něho byla cítit osobnost, není vůbec jednoduché. Železník ale stál jako školená modelka, ten fotograf z toho byl paf."
Pardubické závodiště, jež mu přineslo nehynoucí slávu, znal "jako svá kopyta". "Když jsme mu tam otevřeli rampu, rozhlédl se kolem, zatvářil se, jako že mu to tam patří," říká Olehla.
S tím, že by byl Železník "hajzl", jak se nedávno Váňa vyjádřil v souvislosti se srovnáváním Železníka s po letošku trojnásobným vítězem Tiumenem, trenér úplně nesouhlasí. Problém koně prý byla jeho nejistota a nespolehlivost, když s ním začal na statku ve Světlé Hoře na Bruntálsku pracovat. Původně nechtěl třeba skákat malé zahrádky.
"S přibývajícími úspěchy rostlo jeho sebevědomí. Pak už to byl dobrý profík. Jak byl starší, dokázal se ve Velké pohybovat úsporně a šetřil energii na koncovku," míní trenér.
I Váňa si je ale dobře vědom toho, jak Železník pomohl jeho kariéře. Navíc nemuselo zůstat "jen" u čtyř výher. "Byl i smolařem, jinak by vyhrál pokaždé, co jsme spolu startovali," soudí Váňa.
Takhle Železníkovi patří v análech Velké kolonka pro vítěze z let 1987, 1988, 1989 a 1991. "Železník byl na tu dobu výjimečný kůň. Čas od času se najde fenomén, který vydrží zdravý a má i štěstí. Velká pardubická je extrémně dlouhý dostih, takový koňský maraton. Zkušenosti s ním jsou pro koně obrovskou výhodou. To dnes potvrzuje Tiumen,"
Železník během kariéry vydělal na dostizích 1 723 800 korun, ačkoli za něj Světlá Hora kdysi zaplatila jen devadesát tisíc. Celková statistika jeho dostihové kariéry čítá 30 vítězství, 9 druhých míst, po jednom třetím a čtvrtém, dvakrát doběhl pátý. Dožil se na koně požehnaného věku šestadvaceti let - uhynul 22. prosince 2004.
