"Střídali jsme krásné okamžiky s horšími. Víc jsme si nezasloužili a horší jsme nebyli," komentoval pátou příčku Poloz.
Máte za sebou první sezonu v Česku v pozici hlavního trenéra. Jaká byla?
Doufám, že ne poslední. (úsměv) Před jejím začátkem jsme se bavili o tom, že v silách družstva je postup do play-off. Bohužel okolnosti se nesešly, po zranění Míši Budayové se to pokazilo. I bez ní jsme sehráli dva kvalitní zápasy v Písku a Jindřichově Hradci, které se daly vyhrát. A v tom případě jsme se o play-off mohli bavit. Ale nakonec musím uznat, že Písek byl lepší, což dokázal výhrou v odvetě na naší palubovce. Skončili jsme tam, kam patříme.
Jaký byl návrat pro vás osobně? Přece jen jste opustil zemi házené zaslíbenou, navíc v předchozích sezonách jste vedl muže.
Nechci si pořád stěžovat, ale nejvíc mi vadí české myšlení. V Norsku je to tak, že jdete na trénink trénovat a ne být trénován. Tuto filozofii holkám pořád vštěpuju. Ale přitom pořád vím, že spousta z nich si opravdu přijde na trénink sednout na lavičku a poslouchat, co ten v uvozovkách blbec zase bude říkat nebo co nás chce naučit. Holky by měly přijít, samy makat a jenom naslouchat. Ale nechci být příliš kritický. Snažily se, v týmu je zdravé jádro, které má cíle. Nic nenasvědčuje tomu, že by někdo chtěl odejít, což je pozitivní. Asi to svědčí i o tom, že něco děláme dobře, když mají zájem pokračovat.
Je složité změnit myšlení hráček, aby přistoupily na vaši norskou filozofii?
Je to dané společností. Já jsem s nimi dvě nebo tři hodiny denně, ale společnost je ovlivňuje dalších 21 hodin. Jejich myšlení je dané tím, v čem žijí, jak je ovlivňují školy, rodiny. Pracuju s nimi, ale jde o dlouhodobý proces. Pořád tvrdím, že házená je zábava a musíme ji dělat proto, aby nás bavila. Jinak to nedělejme. Pokud na sebe budeme naštvaní a budeme si nadávat, nemá to cenu. V házené se netočí miliony, ani tisíce, je zbytečné si znepříjemňovat život.
Jak jste byl spokojený s herním projevem družstva?
Přišel jsem s tím, že ho chci zatraktivnit. Aby to diváky bavilo, ne jako když jsme hráli před dvaceti lety my. Tehdy jsme přiběhli před devítku, dvě minuty si pohazovali a pak někdo zakončil. Teď je to akce. Spousta lidí mi to vyčítá, ale nedávný mezinárodní mládežnický turnaj v Praze tento trend jenom potvrdil. Házená se vyvíjí. Nemůžeme to kritizovat, ale musíme se přizpůsobit a naskočit do rychlíku. Lidi baví výsledky 40:41, ne 13:13 jako my s Topolčany.
Ovšem negativem je velký počet technických chyb.
V průměru máme 71,5 útoků na zápas, což je vysoké číslo. To se samozřejmě odráží ve velkém počtu technických chyb. Ale někdo hraje tímto stylem deset let, takže nemůžeme za rok čekat výsledky. Než si holky na rychlost zvyknout, chvíli to potrvá. Přesto se nám tento styl vyplácel. Z rychlého útoku jsme dali 201 gólů, což je druhý nejvyšší počet po Veselí. Kdybychom tak nehráli, asi bychom spadli. Nedovedu si totiž představit, jak bychom se bez Míši Budayové prosadili na postavenou obranu.
Vážné zranění nejlepší hráčky, která vynechala téměř celou sezonu, ukázalo, jak moc na ní družstvo závisí, že?
Věděl jsem, že je stěžejní na hřišti i v kabině. Kdybych to srovnal s hokejem, je to stejné, jako kdybychom z každé pětky sebrali nejlepšího střelce. Nás je šest, a když tam chybí hráčka, která dá 160 gólů a šedesátkrát nahraje na pivota, je to velké minus. Navíc věkový průměr holek kolem ní je 19 let. Zkusili jsme ji nahradit systémem, holky se otrkaly. Zjistily, že všechno nemusí stát jen naMíše. Proto věřím, že klubu se to vrátí.
Už jste se zmínil, že zlínský kádr je hodně mladý. Kolik házenkářek by se mohlo prosadit do reprezentace nebo do zahraničí?
Nechci říkat jména. Bylo by bláhové myslet si, že do reprezentace se dostanou všechny. Někdy si říkám, že to dotáhly ke stropu, v jiných vidím potenciál, který se ještě neprobudil. Největší vzestup udělaly Cedidlová se Švirákovou, přesto mají pořád velké rezervy.
Jak moc se kádr v létě změní? Uvažujete o posilách?
Asi něco děláme dobře, když na tréninku máme 26 hráček a nikdo nechce končit. Proto musíme být opatrní. Pokud do družstva někoho přidáme, musí to být do základní šestky. Od toho se odvíjí námluvy s hráčkami. Já stojím jen o spojku, nejlépe o levačku. Ale takových na světě moc není. Není tajemstvím, že jsme v námluvách s Lucií Fabíkovou, která má zájem vrátit se domů z Německa. Snažíme se jí sehnat práci. Ale chce ji také Olomouc, odkud pochází, a Stuttgart.
Jak moc sledujete bývalé svěřence z Norska?
Hodně. Follo, kde jsem loni působil, uzavřelo základní část na šestém místě. A kdyby v závěrečném kole vyhráli, sahali by po medaili. Jsem rád, že to tam funguje. Tady se snažím pracovat stejným stylem. Pořád se dívám dopředu, co tu bude za dva tři roky, i když v Česku se hraje především na okamžité výsledky. Ve Follu jsem předal mančaft s 25 hráči, někteří odešli, dva přišli a dnes hrají o medaile. Věřím, že ve Zlíně se nám podaří to samé.
