„Byli jsme opravdu blízko, o to je to větší škoda. My i fanoušci by si ty medaile zasloužili,“ mrzelo třicetiletého reprezentanta.
Procházka se jako jediný pozemní hokejista české historie dostal do prestižní indické ligy. Jak se mu to podařilo? Přihlásil se do aukce a uspěl.
„Byla to shoda náhod. Pro hráče, co se nepodívá na olympijské hry, je téměř nemožné se tam dostat. Měl jsem štěstí, že tam trénoval německý trenér, který mě znal a vybral si mě,“ objasnil celou situaci obránce českého výběru.
Nejprve k turnaji, jak byste zhodnotil celou akci?
Šlo o největší mezinárodní akci, co se tady kdy uspořádala. Z našeho pohledu to bylo všechno skvěle připraveno a my jsme si to maximálně užili. Je jen velká škoda, že jsme byli takový kousek od vysněné medaile a nedosáhli na ni.
Asi takovou atmosféru na turnaji v Čechách v pozemním hokeji nepamatujete, co?
To tady nikdy nebylo. Fanoušci byli neskuteční. Byla tady řada zahraničních fandů, ale těch domácích samozřejmě přišla většina a vytvořili nádhernou atmosféru. Kolikrát jsme se na hřišti ani neslyšeli a za to jim patří dík.
Máte nějaké zprávy, jak hodnotili turnaj hráči ostatních týmů?
Byl jsem v kontaktu hlavně s Němci, s kterými se znám nejlépe - byli moc spokojení. Už tím, že se hrálo v Praze, ale i halou, povrchem i samotnou atmosférou. Nic jim tady nechybělo. Určitě na tenhle turnaj budou vzpomínat v dobrém, zvlášť když tady dokázali obhájit zlaté medaile z posledního šampionátu ve Vídni.
Hlavní představitelé evropské a světové hokejové asociace potvrdili, že je celý turnaje mile překvapil a že si dokážou představit v budoucnu v Praze možná i mistrovství světa. Co si o tom myslíte?
Bylo by to skvělé. Mistrovství světa má svá specifika. Byly by určitě potřeba dvě haly nebo jedna větší, protože vždycky se pak pořádá ženský i mužský turnaj dohromady. Pokud by se našly vhodné prostory, tak nepochybuji, že by se to podařilo uspořádat, protože i z hlediska zahraničních fanoušků je Praha vždy velkým lákadlem.
V Indii si člověk vydělá, ale žít bych tam nechtěl
V současnosti patříte k největším tvářím pozemního hokeje v Čechách. V loni jste si dokonce jako první Čech zahrál i soutěž v Indii. Jak se tam hráč z českých podmínek vůbec může dostat?
Je to trochu i shoda náhod. Tam se normálně člověk jen tak nedostane. Zahraniční hráče si tam vybírají formou aukce, týmy si hráče draží. Je to velmi zajímavé. Většina z nich přijde z Německa a Holandska. Doplňují tam místní hráče a v každém týmů můžete mít až čtyři cizince. Většinou vybírají hráče, co vidí na olympijských hrách, kam se my zatím bohužel nepodíváme. V jednom týmu však působil německý trenér, který mě znal z bundesligy, a ten si mě tam v podstatě přivedl.
Jaký je to zážitek dostat se do takové země?
Liga tam trvá pouhé čtyři týdny plus tři týdny soustředění. Přesto to byl neskutečný zážitek. Místní tím hrozně žijí, je to pro ně jeden z národních sportů. Na utkání chodilo až osm tisíc diváků. Všude s vámi chtějí fanoušci fotit. Člověk si těch pár týdnů přijde jak fotbalová hvězda někde v zahraničí. Hezký pocit si to vyzkoušet.
Zažije člověk takový pocit v Německu, kde je tento sport také hodně populární?
Vůbec, ač Němci jsou hodně zažraní do každého sportu, takovou popularitu a ohlas tam hledat nelze.
Jaký hodnotíte zkušenost z Indie? Vůbec jen se tam podívat a srovnat tu zemi třeba s Evropou?
Obrovská zkušenost. Srovnání kultur je velmi zajímavé. Nikdy jsem s ničím takovým neměl doposud zkušenosti. Lidé se tam chovají jinak, mentalita není té evropské vůbec podobná. Tam je zážitek jen se projet městskou dopravou či taxíkem. Všude je obrovské množství lidí, to jsem samozřejmě nikdy jinde předtím nezažil. Dobrá zkušenost se tam podívat, něco si vydělat, ale dlouhodobě žít bych si tam asi představit nedokázal.
Hodně vašich spoluhráčů teď po turnaji ukončilo reprezentační kariéru. Někteří jsou i mladší než vy. Neuvažoval jste o konci také?
Já mám trochu výhodu, že na rozdíl od dalších se pořád nějak dokážu uživit hokejem. Pak mám čas i na reprezentační akce. Většina ostatních kluků má normálně svoji práci a pak samozřejmě na ten trénink a turnaje nezbývá tolik času, protože si na to musí brát dovolenou. Pro ně je to pak mnohem těžší všechny reprezentační akce skloubit dohromady s prací, proto se jim vůbec nedivím. Já bych chtěl ještě nějaký čas hrát, ale už to asi také nebude dlouho trvat.
Jak byste jako jeden z největších ambasadorů pozemního hokeje v Čechách nalákal širší veřejnost, aby se začala víc zajímat o váš sport?
Pozemní hokej je v první řadě krásná hra. Svým způsobem i komplikovaná, která má své odlišnosti venku a v hale. Jedná se o olympijský sport, který je v zahraničí stále daleko populárnější než u nás. Už i tady se to ale lepší. Hlavní na pozemním hokeji u nás je parta. Člověk si tady opravdu vytvoří kamarády na celý život. Tím jak u nás ta konkurence není tak vysoká jako třeba v jiných sportech, tak tým vždycky opravdu tvoří skvělý kolektiv. Hráči si tolik nezávidí, nejdou po sobě jako třeba jinde. Samozřejmě problémem je, že obecně ubývá dětí, co chtějí sportovat. Ale to postihuje všechny napříč celým sportovním spektrem a nejen v Čechách. To už je ale otázka na výchovu dětí. Na druhou stranu třeba tady byl autobus z Litic u Plzně plný dětí, kde se výchově naprosto skvěle podílí řada nadšenců a každoročně mají velký nárůst mladých hráčů. Oni jsou zrovna ten příklad, že to jde i tady v Čechách.