Sedmdesátiletý Brit v rámci GP Monaco Historique usedl do kokpitu Brabhamu BT26A z roku 1969. Jezdil sice časy o 29 sekund pomalejší, než Schumacher o pár dní později, za to ale neměl zapotřebí, vybalit v závodě podobnou špinavost jako nenapravitelný Němec.
Richard Attwood patřil k mladým jezdcům „silné britské vlny“, která se po Evropě rozlila v šedesátých letech. Její zástupci byli například Graham Hill, Mike Spence, Trevor Taylor, Jackie Stewart a v neposlední řadě Jim Clark. Ve formuli 1 debutoval Attwood roku 1965 právě v Monaku na soukromém Lotusu-BRM týmu Rega Parnella.
Bylo to opět v knížectví na jihovýchodě Francie, kde směl slavit svůj největší úspěch v Grand Prix. Roku 1968 zde na dvanáctiválci BRM P126 dojel druhý za Grahamem Hillem a připsal si nejrychlejší kolo závodu.
Koncem května tehdy přicestoval do Monte Carla vedle Pedra Rodrigueze jako tovární pilot stáje Owen Racing Organisation. O šestnáct míst na startu se v kvalifikaci pralo osmnáct jezdců a Dickie se kvalifikoval jako šestý.
Po Bandiniho tragédii o rok dříve se monacký závod poprvé nejel na tradičních 100 kol, ale jen na osmdesát. Jezdce tehdy vyslal do závodu Louis Chiron a jeho mávnutí praporku nejlépe odhadl Johnny Servoz-Gavin. Francouzský playboy ale brzy odpadl a vedení se ujal Graham Hill před Siffertem, Surteesem, Rindtem a Attwoodem.
Právě v Monaku již tenkrát platilo uchovat chladnou hlavu a udržet vůz v patřičné vzdálenosti od svodidel a zdí. To nedokázali všichni. Rindt praštil svým brabhamem do bariéry, Siffertovi se zlomil náhon, Courageovi šasi a Surteesovi převodovka. Když pak Rodriguez napodobil nehodu Rindta, byl čistě jedoucí Attwood od sedmnáctého kola druhý. Po zbytek závodu se snažil na vedoucí lotus tlačit rychlými koly. V posledním okruhu si připsal rekord závodu a v cíli byl jen o dvě sekundy za vítězem Hillem.
Jeho schopností „monackého specialisty“ chtěl o rok později využít i geniální Colin Chapman. Attwood od něj dostal šanci ve druhém továrním Lotusu 49B, který osiřel po Rindtově těžké nehodě v Barceloně. Jednalo se o Richardovu největší šanci blýsknout se ve formuli 1 se špičkovým materiálem. Nezklamal a dokázal dojet čtvrtý, Rakušan se ale uzdravil a pro Attwooda nebylo u Lotusu pro zbytek sezony místa.
Svou sedmnáctou a poslední Grand Prix jel Dickie za tehdejšího soukromníka Franka Williamse v srpnu stejného roku na Nürburgringu. Na Brabhamu BT23 formule 2 dojel výborný šestý.
Hlavním zdrojem příjmů tehdy ovšem pro jezdce byly starty ve vytrvalostních závodech. A otevřené peněženky zúčastněných automobilek. Zde si Attwood dokázal postavit svůj největší pomník. Roku 1970 vyhrál společně s Hansem Hermannem klasických 24h v Le Mans a zatímco Němec po tomto triumfu svou kariéru ukončil, dojel si Attwood o rok později společně se Švýcarem Herbertem Müllerem pro pěkné druhé místo. Pokaždé při tom krotil neuvěřitelné Porsche 917.
Našel v Monaku cestu do kokpitu Brabhamu BT26: Richard Attwood
BT26 byl prvnim Brabhamem s motorem Cosworth. Vpravo Attwood.
Dnes je Richard Attwood (podobně jako Stirling Moss) všudybylem historických závodů a nepřekvapilo, že využil možnosti, startovat s vozem F1 i v Monaku. „Tým Adriana Hamiltona mi nabídl svůj Brabham-Ford a ptal se, jestli bych si v něm nechtěl zazávodit. Hned jsem přitakal!“ těšil se Attwood z návratu na Cote d´Azure.
Vůz, který měl k dispozici, je známá konstrukce Rona Tauranaca BT26A. Jack Brabham tehdy po slabší sezoně 1968 uznal, že bude lepší, ukončit spolupráci s dodavatel motorů Repco. Sáhl hluboko do kapsy a koupil pro ročník 1969 bezkonkurenční Ford-Cosworth DFV, tedy motor, který tenkrát byl garantem úspěchu. Brabham BT26 proto musel být lehce upraven, čímž vznikla modifikace BT26A.
S vozem, který Attwood minulý rok v Monaku předvedl, během sezony 1969 zářil především Jacky Ickx, o čtyřicet let později shodou okolností ředitel tohoto historického podniku. Dokázal s ním vyhrát velkou cenu Německa na Nürburgringu a kanadskou Grand Prix v Mosportu a za dominujícím Stewartem na Matře-Ford se stal vicemistrem.
Roku 2010 se Attwood kvalifikoval jako sedmý ve své třídě „Formule 1 let 1966-1974“. Na pole position vyježděného Franka Sytnera v Heskethu 308 z roku 1974 ztrácel sedm sekund, nikdo se ale nedokázal mezi prvním a druhým tréninkem tak silně zlepšit jako druhý z roku 1968. Další zlepšení plánoval dobře naladěný Brit v patnácti kolech závodu – jeho převodovka ale měla již po prvním dost.
