Poulter letos nemá ani z jednoho turnaje kategorie major lepší než 27. místo a v první dvacítce oficiálního světového žebříčku (na současném 19. místě) se udržel jen díky vítězství na "Mistrovství světa v jamkovce", tedy turnaji Volvo World Match Play ve Španělsku.
Právě formát hry na jamky je prostě pro extrovertního Poultera jako stvořený. Fanoušci mají ještě dobře v paměti, že v Ryder Cupu 2008 v americké Valhalle sám získal čtyři z celkem 11 a půl bodů evropského týmu, a také jeho výborný výkon z Celtic Manoru v loňském roce, v němž navíc vyhrál i arizonský jamkový turnaj WGC Accenture Match Play.
Nebylo nijak překvapivé, že si nenechal ujít ani Vivendi Seve Trophy v minulém týdnu, tedy týmový souboj mezi Velkou Británií a Irskem na jedné straně a Kontinentální Evropou na druhé.
Když ale v pátek dostali spolu s Robertem Rockem po bídném výkonu výprask ve fourballu od švédské dvojice Alex Noren a Peter Hanson (a umožnili tak týmu Kontinentální Evropy téměř dotáhnout čtvrteční ztrátu), byl prý Poulter "vzteky bez sebe".
"Jak si dovedete představit, je pořádně naštvaný," přiznal novinářům kapitán týmu Velké Británie a Irska Paul McGinley. "Spiš bych řekl, že je vzteky bez sebe, a ani se nedivím, protože hra na jamky je jeho specialitou. A když nedokážete ve dvojici zahrát na několika jamkách ani par, je to velká chyba. Určitě si to bude chtít vynahradit..."
A to se Poulterovi rozhodně podařilo. V nedělním singlu proti osmnáctileté italské teenagerské senzaci Matteu Manasserovi opět předvedl, jak neuvěřitelné sebevědomí a pevné nervy má.
Manassero začal jejich klíčový singlový souboj výborně, po třech jamkách už o dvě vedl, ale Poulter dokázal rychle vyrovnat. Manassero šel ovšem na sedmé jamce po birdie znovu do vedení a to si udržoval po dalších osm jamek, kdy oba shodně zahráli sedm parů a jedno birdie na pětiparové patnáctce.
V té době už Poulter dobře věděl, že Kontinentální Evropa senzačním způsobem otáčí celý souboj a že jeho mač s Manasserem může být za jistých okolností klíčový. Kolena se mu ovšem rozhodně nerozklepala.
Na ošidné tříparové šestnáctce hřiště St-Nom-La-Bretéche byla sice jamka v neděli navrtána těsně za vodní překážkou, ale Poulter rozhodně nezahrál nijak opatrně, posadil si míč dva metry od jamky a vyrovnal stav. Na pětiparové sedmnáctce pak oba s Manasserem zahráli birdie a rozhodnout měla až poslední jamka - opět s vodní překážkou před greenem.
V tu chvíli se kapitán McGinley, pozorně sledující tento souboj, snažil Poultera přesvědčit, aby z ne úplně ideální pozice za stromy zahrál bezpečnou ránu na green - s tím, že týmu stačí z tohoto souboje i půl bodu. Poulter měl ale jiné plány: "Teď hraju pro televizní diváky, posadím to k tyči" odpověděl McGinleymu.
A přesně to udělal. Zahrál famózní ránu metr od jamky, s úsměvem vyplázl na McGinleyho jazyk a jeho další birdie a vítězný bod proti Manasserovi definitivně zpečetil obhajobu trofeje Severiana Ballesterose pro tým Velké Británie a Irska.
Když pak McGinley dostal v prvním rozhovoru po skončení turnaje otázku, zda je Poulter nejlepším jamkovkovým hráčem světa, zaváhal je chviličku a s širokým úsměvěm jednoduše odpověděl: "Jo!"
"Dobrá práce, Velká Británie a Irsko!" napsal Poulter po turnaji na Twitteru. "Klobouk dolů před Evropou, jak zabojovala, souboj s Matteem Manasserem byl skvělý, hrál výborně, ale nedokázal mi přibouchnout dveře..."
A v tom to právě je. Přibouchnout Poulterovi dveře při hře na jamky prostě není zrovna jednoduché.
19. září 2011 13:30
