Po zisku mistrovského titulu v Českých Budějovicích v roce 2000 zamířil Jiří Popelka stejně jako řada českých volejbalistů západním směrem. Dva roky hrál za belgický Maaseik, a pak přestoupil na jednu sezonu do špičkového francouzského klubu Tours.
V létě roku 2003 však otočil své kroky opačným směrem, rok hrál polskou ligu za Kedzierzyn, a pak se přesunul dokonce až do Ruska.
"Kontakt jsem získal přes běloruského trenéra Alekna, který mě vedl v Tours," popisuje Popelka přestup, který z něho udělal vůbec prvního českého volejbalistu v ruské lize. "Chtěl jsem, aby mi pomohl sehnat něco ve Francii, ale on řekl, ať zkusím Rusko. Sám zrovna začínal v Dynamu Moskva a sehnal mi kontakty na Jaroslavl."
Týmu z města na horním toku Volhy, které leží asi 250 km severně od Moskvy, pomohl 28letý volejbalista k desátému místu ve čtrnáctičlenné lize.
O neobvyklém angažmá se Popelka rozpovídal v rozhovoru pro iDNES a ČTK během opavské kvalifikace o postup na MS 2006.
TRENÉR? TO BYL BRÁCH TICHONOVA
Jak se žije volejbalistům v Rusku?
Kdo přežije Rusko, ten už přežije všechno. Je to velká životní zkouška, pak už vás nemá co překvapit. Volejbalově jsem tam byl moc spokojen, ale po životní stránce rád, že jsem se mohl vrátil domů.
Můžete být konkrétnější? Co třeba byl nejhorší zážitek?
To se takhle nedá říct, je to souhra mnoha věcí. Ze začátku jsem z toho byl úplně otřesený, protože nic není stejné jako tady nebo na západě. Zaskočilo mě, jak jednají s lidmi, jak dokáží člověka zmáčknout, dostat z něho maximum, ale také ho třeba poslat na dno. Trenér Jaroslavli na to specialista. Byli jsme tam dva cizinci, já a Estonec. Když se prohrálo, mohli jsme za to my. Po zápase několikrát jsem byl na pohovoru, kde jsem se dozvěděl, že to byla moje chyba a jestli tak budu dál hrát, brzy skončím.
Zdá se, že trenér Sergej Šljapnikov byl asi takový volejbalový Tichonov…?
No, asi jeho brácha. Člověk se pak ani nediví, když vidí, jak bez emocí a s kamennou tváří prožívají Rusové zápasy. Když dennodenně procházejí obrovským drilem, nikdo je za nic nepochválí a pořád jen slyší, co dělají špatně, tak se snad při hře už ani radovat neumějí.
Jaký volejbal se v ruské lize hraje? Je to ta tvrdá důrazná hra ve velké výšce, jakou známe v podání tamní reprezentace?
Je to přesně tak. Ve Francii i v Polsku jsem byl jsem zvyklý být jedním z nejvyšších hráčů v týmu, ale v Jaroslavli bylo pět vyšších. A tak je to v každém týmu, proto je ruský volejbal o síle, o výšce a o tvrdosti. Žádný technický volejbal se tam nehraje, do všeho se hrozně řeže. Do servisu, do smečů, to jsou rány, které trhají bloky.
Bylo pro vás těžké se takovému stylu přizpůsobit?
Tím, že jsme hodně trénovali, tak to šlo. Když denně absolvujete výživné tréninky, kde jste v kontaktu s míčem od rána do večera, tak to přijde samo. Pak už o ničem nepřemýšlíte, jen skáčete a smečujete jako všichni ostatní.
V čem jste se za rok v Rusku změnil?
Jsem určitě agresivnější, na smeči, na bloku, i na podání.
Jak vypadají tréninky?
Jsou delší a náročnější než kdekoliv jinde. Často se trénuje ráno tři hodiny a odpoledne dvě a půl. Po třech dnech takové dřiny je únava znát, ale pak ve dvojzápasech sobota – neděle je taková příprava dobrá.
TŘIKRÁT SE DÁ BÁZA VYDRŽET
Jezdí i volejbalisté na tréninkové kempy, známe ruské "bázy"?
Mnoho týmů tam jezdí pravidelně, ale my jsme to naštěstí absolvovali jen asi třikrát, když jsme na konci sezony hrály turnaje ve skupině o záchranu. V pondělí jsme odjížděli na tři dny na bázu, pak jsme jeli na třídenní turnaj a po týdnu jsme se vraceli domů. Párkrát se to dalo vydržet, být to celý rok, tak je to horší.
Rusové vám změnili specializaci, z univerzála vás přeškolili na smečaře…
Původně jsem tam chtěl jít jako univerzál, ale klub na toto místo angažoval Estonce. Já jsem se tedy vrátil ke smeči, kde hrál naposledy v Belgii. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem se do toho dostal a začal jsem i přihrávat. Ke konci sezony jsem však střídal oba posty, protože Estonec měl zdravotní problémy a neměl dost natrénováno, takže jsem půl zápasu smečoval a půlku hrál účko.
Jak jste si vedl v ligových statistikách?
Data za celou ligu se na internetu začala objevovat až v play-off, které jsme nehráli. Ale klubové statistiky jsem suverénně vyhrál, protože jsem jako jediný smečoval. Za zápas jsem uhrál přes dvacet bodů a ostatní tak do deseti.
OZVAL SE I BOHATÝ BĚLGOROD
Zůstanete v Rusku i v další sezoně?
Chtěl bych. Život tam je sice po všech stránkách složitější a tvrdší, ale volejbal se hraje kvalitní, hráčům dobře platí, tak proč bych nezůstal. V Jaroslavli to vypadá to, že se tým rozpadne a v lepším případě bude hrát jen o záchranu, já bych rád do nějakého lepšího mužstva.
Máte už nějaké nabídky?
Ještě nevím nic konkrétního, a dokud to nebude jisté, tak nechci nic zveřejňovat.
Prý jste před časem dostal nabídku z nejlepšího ruského klubu, bohatého Bělgorodu…
To je pravda. V únoru mi volali, ale odkázal jsem je na svého manažera, který všechno vyřizuje. Jistě by to pro mě byla skvělá příležitost, ale jsem si vědom jeho síly a nechtěl bych tam dělat náhradníka. Manažerovi jsem proto řekl, že chci do dobrého týmu, ale že chci mít šanci, abych tam hrál.
Stal jste se prvním českým volejbalistou v ruské lize, ale fotbalistů a hokejistů tam už působí více. Byl jste s někým z nich v kontaktu?
V Jaroslavli jsem byl několikrát na kafi s hokejistou Štěpánkem. Docela jsme se skamarádili a dostal jsem od něho VIP vstupenky na ligu. S chutí jsme tam chodili, bylo to příjemné zpestření, viděli jsme i Jágra. Martin však v klubu brzy skončil, v ligové přestávce ho klub poslal domů, aby si odpočinul, ale koupili mu jenom letenku do Prahy. Zpáteční už ne... Když se pak blížily Vánoce a já jsem měl letět domů, tak jsem se bál, aby mi neudělali to samé, ale naštěstí mi koupili letenky i na cestu zpět.
Kolikrát jste se podíval během sezony domů?
Jen jednou, právě o Vánocích. Jinak jsem tam byl nepřetržitě od 20. července až do začátku dubna. Loni jsem ze zdravotních důvodů vynechal reprezentaci, ale klub mě chtěl mít hned od začátku letní přípravy.
Měl jste v Jaroslavli s sebou někoho blízkého?
Ze začátku jsem tam byl sám, ale brzy mnou přijela přítelkyně a vydržela celý rok. Bez ní by to bylo těžké, protože život tam není moc pestrý. Jakmile uhodí mrazy, tak se nedá chodit ven a člověk pořád sedí doma. Na chození po restauracích moc nejsem, takže jsme byli pořád doma a spoustu času jsme strávili na internetu.
Jak jste se vypořádal s ruštinou?
Měl jsem ji ještě dva roky na základní škole a trochu jsme si ji pamatoval, takže jsem se do ní dostal rychle. Zpočátku jsem měl učitelku, která mě učila i psát azbukou, ale nakonec jsem to vzdal. Vystačím si jen s mluvením.
PATNÁCT HODIN V AUTOBUSU? NIC ZVLÁŠTNÍHO
Asi jste si hodně užil cestování na velké vzdálenosti. Jaká překvapení vám připravily pověstné vnitrostátní letecké linky?
Z létání jsem měl docela strach, ale nic nepříjemného mě naštěstí nepotkalo. Horší byly cesty autobusy a vlaky, kterých jsme si užili především během dlouhé přípravy. Po takové zkušenosti se člověku úplně změní měřítka, patnáctihodinová cesta autobusem už pro mě není nic zvláštního. Když jsme jeli na soustředění do Oděsy, tak jsme strávili ve vlaku 26 hodin.
Kde jste hráli nejdál?
Cestovali jsme až do Novosibirsku daleko na východ a hráli jsme i za severním polárním kruhem. V Novém Urengoji zrovna bylo třicet stupňů pod nulou, a to jsme ještě měli štěstí. Týden před námi tam bylo minus 47. To potom v náladě, jakou máte při odchodu z hotelu, dorazíte do haly. Každý výraz v tváři vám v zmrzne.
Evropská liga vyvrcholí finálovým turnajem v Kazani, těšíte se na možný návrat do Ruska?
Docela jo. V Kazani je krásná hala, ve které budou chtít Rusové určitě vyhrát. Naše loňské vítězství totiž těžce nesli. Jsou hrozně hrdí a když prohrají v nějakém sportu s tak malou zemí jako je Česko, tak se s tím neumějí srovnat. Když třeba lyžařka Neumannová vyhrála mistrovství světa a porazila všechny Rusky, tak byli hodně kyselí. Jenže oni mají tolik sportovců, že za týden se zase smáli oni mně. Naštěstí jsem se mohl při hokeji chlubit já, a to bylo hodně důležité.
V době hokejového šampionátu jste byl už z Ruska zpět doma. Jak jste se spoluhráči udržoval kontakt?
Posílali jsme si esemesky. Píšu jim takovou česko-ruštinou, rusky, ale v latince. Po naší prohře ve vzájemném utkání jsem posílal blahopřání, po semifinále mi to vraceli oni. Ale po vyhraném finále mi už na moji zprávu odpověď nepřišla…
