Ne, nestačí jí, že se po prožité hrůze v rekordním čase vrátila ke své práci. Že hned získala titul v Birminghamu a stihla zbožňovaný Wimbledon. Že na něm v prvním utkání zvítězila na centrkurtu.
Nechtěla se pouze zúčastnit.
Její britská manažerka Katie Spellmanová v All England Clubu na každém kroku slyšela: „Petra musí vyhrát titul!“ Odpovídala ukazovákem přiloženým na rty a citoslovcem: „Pssst!“
Kvitová vytrvale shazovala předpovědi odborníků, že by si mohla potřetí přivlastnit krásnou stříbrnou trofej Venus Rosewater Dish. Přesto se před nimi nemohla ukrýt.
Svým příběhem zaujala ve sportovní říši víc než kterýkoliv její krajan v 21. století. Chirurg Radek Kebrle, jenž přiletěl na pozvání své pacientky, se na pár dní stal turnajovou celebritou. Natáčel rozhovory pro Sports Illustrated či pro CNN, v lóži ho často zabíraly televizní kamery.
Když ve středu navečer Kvitovou vyřadila Američanka Brengleová, jedna jindy nepříliš mluvná dáma z tiskového oddělení ITF soustrastně pohlédla na skupinku českých novinářů. A sama od sebe pravila: „Mrzí mě, že Petra vypadla. Nikdo z toho nemá radost. Nikdo.“
Okolo sedmadvacetileté dívky se strhl bláznivý humbuk. Byť byly na jejích tiskovkách otázky na prosincové přepadení zakázány, při kupě rozhovorů si ho musela vybavit.
Sama si nestěžuje, nedělá ze sebe chudinku, nežádá lítost. O to víc je znepokojivé, že předevčírem před novináři sama zmínila trable, které běžně stíhají oběti násilných trestných činů: „Občas mi v hlavě blesknou myšlenky na ty nejhorší chvíle. Nejdou vygumovat.“
Báječným tažením v Birminghamu nechala veřejnost zapomenout na děsy a vytrpěnou bolest. Neměly by se však pomíjet při kritice nedoběhnutých míčů a pokažených úderů. Pachatel stále nebyl dopaden, což její duši na pokoji jistě nepřidá. Není lehké s takovým traumatem vést běžný život, natož s ním putovat po planetě a soutěžit v tak psychicky náročné branži, jakou je tenis. I proto si asi tak snadno nepoví: „Hele, dobrý!“
