„Skočit osmičku na normální tvrdé dráze, to už má váhu, pódium přece jen krapet pruží. A skákat to jen na palubovce, to by nebyla dobrá vizitka,“ pravil spokojeně dvaadvacetiletý svěřenec trenéra Josefa Karase, který jej připravuje v pražském Olympu.
Právě roli kouče, bývalého reprezentanta ve vícebojích, rodák ze Staroviček u Břeclavi vyzvedl zejména.
„To jemu patří největší zásluha, to on mě na tenhle šampionát připravil. Po Innsbrucku mi to nějak přestalo skákat, takže jsem v osm metrů pomalu přestával věřit. On mě ale pořád ujišťoval, že je to v mých silách - naposledy před tallinnským finále, a měl pravdu,“ těšilo studenta Vysoké školy ekonomické.
Ještě v lednu by jej prý ani nenapadlo, že do poloviny července bude mít medaile ze dvou šampionátů. „To rozhodně ne. Jak jsem říkal už v O2 areně - evropské stříbro, to byl sen, který se stal realitou. A tahle medaile mě jen utvrdila, že všechno je na dobré cestě,“ pochvaloval si.
Trénovat, trénovat a trénovat
Kterému z obou kovů tedy přisuzuje větší hodnotu? „Myslím, že halové stříbro je cennější, už to bylo v dospělé kategorii, zatímco v Tallinnu šlo o „dětskou soutěž“, jak říkají zkušení atleti. Jenže já tam skočil poprvé osm metrů na otevřeném stadionu, takže - těžko říct,“ přemítal.
Výkonem 815 centimetrů z Innsbrucku se trefil přesně do limitu pro účast na olympiádě v Rio de Janeiru. „Příští rok ho ale musím potvrdit, i když zřejmě nebudu muset skočit tolik,“ vykládal atlet, kterého v srpnu čeká cesta na mistrovství světa v Pekingu. Další plány má tedy jasné.
„Trénovat, trénovat a trénovat. Budou tam dálkaři, kteří umí osm a půl metru, přesto bych se rád dostal do finále,“ prozradil. A respekt z velkých jmen? „Budu se holt muset víc posnažit,“ usmál se.
