„Tentokrát to byl asi nejhratelnější soupeř. Škoda, že jsme nemohli hrát odvetu doma,“ litoval pětadvacetiletý lídr plzeňského týmu, střední spojka Michal Tonar.
Vy jste byl u všech plzeňských vyřazení. Našel byste na nich něco společného?
Pokaždé to byli velmi vyspělí soupeři, po taktické stránce i co se týče fyzických parametrů. Ostřílení evropští házenkáři, i když letos se to malinko odlišuje.
Souhlasíte s tvrzením trenéra, že nyní byl postup nejblíž?
Po porážce v prvním zápase o sedm gólů, kdy jsme odehráli velmi dobrou první půli, je velká škoda, že jsme nemohli hrát odvetu v Plzni. Neříkám, že bychom ten náskok soupeře určitě smazali, ale byla by větší šance s tím něco udělat. Takhle znovu v Rumunsku to bylo hodně těžké.
Co vám v konfrontaci s evropskou házenou chybí nejvíc? Už jen při pohledu na palubovku mi přijde, že to jsou hlavně fyzické parametry…
Nějakou roli to samozřejmě hraje, zvlášť v závěrech zápasů, kdy vám docházejí síly. Tam je každý centimetr nebo kilo navíc znát. A pak je to možná ještě o šíři kádru, Konstanta točila hráče po deseti, patnácti minutách.
Dlouhodobý sen vedení klubu je postoupit jednou do skupinové fáze Poháru EHF. Je to vůbec reálné? A co je k tomu potřeba, větší štěstí na los?
Spoléhat jenom na štěstí asi nemá význam, i když třeba jednou za deset let se to může povést. Spíš by to chtělo ještě víc posílit kádr, abychom mohli točit 16 až 18 hráčů.
