Praha se na konci června stane prvním místem, kde se podvacáté pojede závod mistrovství světa. „Hrozně rád bych tu dvacátou Grand Prix jel,“ přizná Kůs. „Tím spíš tady doma. Dráhu znám jako své boty. Je to můj sen.“
Ač do „pražských kulatin“ ještě zbývá šest týdnů, důležitá je už současnost.
Pořádající pražský klub musí do 25. května odeslat promotérovi seriálu návrh na držitele divoké karty a dopředu oznámil, že bude rozhodovat podle výkonů závodníků na své dráze. Úterní extraliga bude poslední přehlídkou formy. „A já ji mám dobrou,“ přesvědčuje Kůs. „Ale argumentem jsou jen výsledky.“
Hodně se změnilo od dob, kdy Kůs v Praze naposledy navlékl přes hlavu vestu s číslem šestnáct pro držitele divoké karty. Poprvé jel Grand Prix ještě jako teenager v roce 2009. Pak dostal šanci i v dalších dvou letech. Ale bez výraznějšího průlomu.
„Když jsem byl mladý, měl jsem pod sebou dobrou techniku, ale neměl jsem hlavu. Přitom plochá dráha je podle mě z osmdesáti procent o psychice. Dřív jsem se hrozně upínal na určité cíle, a když se mi nedařilo naplňovat je, byl jsem z toho zklamaný,“ vzpomíná.
Ale to už je pryč. V šestadvaceti letech se cítí vyspělejší. Zocelují ho sezony v britské Premier League, kde jezdí za Newcastle. „Moje fungování na motorce se dost vyvinulo. Anglie mě vychovala. Začátky tam sice byly těžké, ale nevyměnil bych je za nic. Dráhy jsou tam těžké, dost specifické, ale člověk se na nich pořád zdokonaluje. Není nic lepšího.“
Rezervy vidí jinde a otevřeně o nich mluví: „Ve světové ploché dráze je hodně dobrých jezdců, ale těch patnáct nejlepších z Grand Prix je o čtyři levely výš. Vyrovnat se jim je hrozně těžké - technicky, logisticky i finančně. Ale já chci stíhat svět. Chci být rychlejší a rychlejší.“
Nejlepším porovnáním může být 25. červen a závod na domácí dráze v Praze. „Divoká karta je můj cíl, ale neupínám se k němu. Roky mě naučily, že když se na něco soustředíte, většinou to nevyjde. Soustředím se na sebe a na svůj výkon. Divokou kartu si musím zasloužit.“
