Tahle bramborová medaile je asi sladká, že?
Na to, že jsem tak mladý a teprve potřetí na Evropě, je to pro mě úžasný výsledek. O to víc si ho cením, že je to před olympiádou. Doufám, že to takhle půjde dál.
Před vámi jsou jen tři mistři světa...
No to je vážně pěkné. Doufám, že se něškdy v budoucnu mezi ně taky zařadím.
K závěrečné rozjížďce jste nastupoval mezi dvěma hvězdami, Pljuščenkem a Lambielem. Copak jste nebyl nervózní?
No, trochu... Jet mezi nimi, to bylo úplně jiné než mé zkušenosti třeba z na juniorské Grand Prix. Třeba s Brianem Joubertem jsem už závodil na dospělé Grand Prix, ale s Jevgenijem jsem jel úplně poprvé. Ale nervózní jsem z něj byl jen na začátku rozjíždění. Nevěděl jsem, co dělat. Jenže po 30 vteřinách to ze mě spadlo. Dokonce jsem mu na konci rozjížďky vjel do nájezdu na skok.
Nadával?
To ne. Jen na mě ukázal prstem, ať si dávám pozor. On už se skoro odrážel.
Dal byste si jedničku za dnešní výkon? Vzhledem k atmosféře závodu i všem dalším okolnostem?
Jedničku bych si nedal, dvě chybičky tam byly, ta druhá je konci mě štve. Možná mě to stálo medaili. Ale nejsme roboti. Celkově jsem moc spokoejný. A rozhodčí si mě před olympiádou snad všimli ještě víc než na Grand Prix.
O co chcete na olympiádě bojovat?
O první desítku bych rád. Udělám všechno, abych v ní byl. Minimálně... (usměje se)
