Je mu 27 let. "Když jsem ještě byl mladý a bezstarostný, neměl jsem v závodech při střelbě strach. Zato čím jste starší, bojíte se víc," říká Šlesingr, majitel stříbra a bronzu z mistrovství světa 2007. Olympijskou zimou se protrápil. Haprující psychiku tedy přes léto zoceloval i při adrenalinových sportech.
Kolik procent z úspěchu má v biatlonu hlava?
Víc než padesát.
Když skáčete z letadla, je to i trénink psychiky pro biatlon?
Stoprocentně. Vyskočit z letadla není žádná odvaha. Ale učíte se ve vzduchu řešit krizové situace a mít je pod kontrolou i v psychickém vypětí a adrenalinovém přílivu - jako když přijedete při biatlonu na střelnici. Ale s padákem skáču dlouho. Musím najít něco odvážnějšího.
Třeba skočit bez padáku...
Jeden chlap to chce zkusit. Vyskočí z letadla jen s wingsuitem (letecký oblek s blánami v podpaží) a míní dosednout na rampu podobně, jako když skokan na lyžích dopadá na buben. Ta rampa bude stát asi tři miliony dolarů, teď shání sponzory. Ale já se spíš chystám na basejumping (skoky s padákem z přírodních i umělých pevných objektů). To je větší adrenalin než z letadla, kde máte k ruce i záložní padák. Mimochodem, ten jsem letos taky jednou musel použít, to bylo hezký.
Vám se líbilo, když se vám neotevřel hlavní padák?
Docela jo.
A co kdyby se neotevřel ani ten záložní?
Ten se musí otevřít. Vždyť lidi, kteří ho vyrábějí, na tom mají svůj podpis. Měli by hrozný problém...
Možná byste měl v tu chvíli větší problém vy, ne?
(směje se) To by se nějak vyřešilo. Ale ten basejumping je opravdu psychicky náročný. Skočit dolů ze skály dokáže každý. Zato aby v tom tlaku za tak krátkou chvíli udělal všechno dobře a nezmatkoval, to už je věc. Musíte být pevní v mysli, umět čelit strachu a ne před ním utéct. Stát se může cokoliv. Strašně jednoduše se to nacvičí a udělá na zemi, ale když pak skočíte dolů, jsou lidé, kterým hlava vypne a neudělají nic.
Kdy jste měl v životě nejvíc nahnáno?
Když měl táta infarkt.
A při adrenalinových sportech?
Rozhodně nemám větší strach ve vzduchu než třeba z opravdu divoké vody na kajaku. Bohužel, vodu jsem letos v létě moc nestíhal. Jen tu mořskou. Potápěl jsem se v Thajsku se žraloky.
Cože?
To ale byli žraloci černocípí, kteří nejsou agresivní.
Neútočí na lidi?
Instruktorka říkala, že ví jen o jednom případu, kdy na člověka zaútočil. Tehdy šlo o lovce, který harpunoval ryby a měl kořist u sebe. Žralok šel po těch rybách - a omylem kousl i do něj. Mně se žraloci vždycky líbili. Poslední den v Thajsku jsem si ještě jednou zaběhl na lokalitu, kde se vyskytují, aby mě s nimi nikdo nerušil. To bylo nádherné.
Byl jste s nimi úplně sám?
Jo. V třímetrové hloubce. Připlaval ke mně žralok, byl zvědavý. Tak jsem se potopil ke dnu, zůstal tam nehybně ležet a pozoroval, jak žralok krouží kolem a zkoumá mě.
Před závodní zimou jste letos změnil kouče a naběhal víc kilometrů než kdykoliv předtím. To sice není adrenalin, ale i díky tomu budete ve stopě klidnější?
Určitě. Loni jsem cítil, že nemám dost natrénováno, a v koncovce závodů mi pak docházely síly, poslední čtvrtka bývala trápení. Letos by nic takového nemělo nastat. V tom vědomí budu mít i psychickou oporu.
